RECENZE: Colette má vůči Lustigovi dluh, vytržené citace nestačí

Romanci z koncentračního tábora, která ve čtvrtek vstupuje do kin, kraluje přirozený Jiří Mádl, naopak ubližuje strojený rámec setkání po letech.

Voskovec a Werich prý nejdřív napsali píseň a teprve pak vymýšleli "něco před ni a něco po ní". Kdyby film Colette "něco před a něco po", tedy setkání hrdinů po letech, rázně vystřihl, získal by na síle.

Právě přilepený rámec totiž okamžitě kazí dojem, i proto, že v postsynchronech dosazuje české hlasy tak toporně, až tahá za uši. Přitom výzva "Vyprávěj", která padne na rodinné sešlosti s klíčovým hostem, má snad jediný účel - dát divákům jistotu, kdo přežil, než začne vlastní příběh z válečných let.

Známé, ale působivé

Colette, kterou do knihy uvedl Arnošt Lustig a do filmu režisér Milan Cieslar, přijde do lágru s židovským transportem krátce po mladíkovi v podání Jiřího Mádla. Na první pohled ho oslní stejně jako německého velitele, což však divák vyčte spíš z výrazu obou mužů než z tváře francouzské herečky Clémence Thioly.

Colette

50 %

ČR/Slovensko/Nizozemsko/, 2013, 125 min.

režie: Milan Cieslar

hrají: Clémence Thioly, Jiří Mádl, Ondřej Vetchý, Petr Vaněk, Michal Dlouhý

Streamovací služby: Netflix (CZ zvuk), Max (CZ zvuk)

Kinobox: 67 %

IMDb: 6.1

Načež odstartuje předvídatelný, ale stále působivý obraz soukromého ráje uprostřed pekla, schůzek ukradených navzdory riziku, kradmo pašovaných drobností držících jednoho či druhého při životě - a solidarity ostatních vězňů, jako by i jim láska dodávala sílu.

V těle i v duši

Nejúčinnější jsou nejvšednější výjevy každodenní mašinerie, kdy může smrt udeřit odkudkoli; stačí klopýtnutí, slůvko, souhra náhod. Mádl proplouvá vypjatou náladou filmu s darem přirozenosti, který jiným schází.

On-line rozhovor s Jiřím Mádlem

"Bohužel nám stačí málo"

Naopak nejslabší okamžiky nastávají, když snímek sahá po lyrice. Citace z knihy nelze mechanicky vytrhnout, vložit do úst postavám a doprovodit letem ptáků. "Cítím tě v těle i v duši": co mělo křehkost intimní poezie, zní náhle strojeně, uměle, nepatřičně. Tím se dluh Lustigovi nesplácí.

Obraz místa hrůzy, již otupená mysl míjí s jediným cílem - přežít, má i v Colette věčnou naléhavost. Ale jen koncentrační tábor opustí a ponoří se do vzpomínkových vysvětlivek pravých hodnot, spadne film o deset procent. Úplně zbytečně.