RECENZE: Velké herecké sólo pro Gandalfa neviditelně řídí slavný režisér Soderbergh

Nejprve použijí pouze jeho hlas, chviličku hravě napínají, než mu pohlédnou do tváře, a pak už přijde plná rozkoš z herectví, jež zosobňuje Ian McKellen. V novince kin Christopherové mu oscarový režisér Steven Soderbergh zařídil jiskřivé sólo, přestože rovnocenný part tu má Michaela Coelová.

Britský herec proslavený nejen postavou čaroděje Gandalfa z Pána prstenů představuje úspěšného malíře, jenž však už léta odmítá v tvorbě pokračovat. Jeho potomci, kteří by očekávané dědictví rádi znásobili, proto najmou padělatelku, aby otcovu sérii rozpracovaných obrazů zvaných Christopherové tajně dokončila v jeho stylu.

Mladá černoška a bílý kmet vytvářejí vděčný kontrast, hlavní duel se však odehrává ve slovních přestřelkách dvou rozdílných osobností, které spojuje pouze umělecká profese – a jak postupně vyjde najevo, i drobná dávná epizoda, která ženě dává důvod k pomstě a muži k podezíravosti.

V první půli vedou rafinovanou hru kočky s myší, poté, co si navzájem odkryjí karty, mezi nimi vzniká zvláštní vztah, jejž scenárista Ed Solomon, mimo jiné autor scénáře Mužů v černém, naštěstí neposkvrnil milostnou banalitou – na rozdíl od tajemství, jež se k obrazům váže, a od karikatury malířových hamižných dětí.

Christopherové

65 %

USA 2025 100 min

Režie: Steven Soderbergh

Scénář: Ed Solomon

Hrají: Ian McKellen, Michaela Coel, James Corden, Jessica Gunning, Daniel Fearn, Le Fil

Navenek Christopherové připomínají divadlo, kde značnou část zabírají monology, ale právě v nich se odhaluje největší síla. McKellenův hrdina, jenž s takovým požitkem pronáší své soudy typu „absolutní ho...o“, je totiž víc než podivínský stařík, jehož samotářskou izolaci skvěle doplňuje výprava, od zákoutí a rekvizit domu až po jednotlivá plátna, k jejichž spálení nenajde odvahu.

Je křepký, energický, záludný, duchaplný, zraňující i zranitelný; člověku se nechce věřit, že v době loňské premiéry na festivalu v Torontu už bylo McKellenovi šestaosmdesát. Soderbergh jako by záměrně ustoupil do pozadí skromně působícího, velmi tichého filmu, ale věděl, co dělá.

Aby projev herců zůstal co nejspontánnější a nejpřirozenější, točil většinu scén nanejvýš ve dvou, výjimečně ve třech záběrech, a byť se drželi scénáře, dialogy je nechal často improvizovat. Ve výsledku tak režisér ubral na sebeprezentaci, čímž prokázal McKellenovi nejlepší službu s vědomím, že Christopherové nebudou lámat divácké rekordy.