RECENZE: Černobyl, krajina po bitvě dobývaná nejen na kolečkách

Když tu příroda vstává z popela, třeba i já tam najdu víc síly. S takovou představou se hrdina snímku Camino na kolečkách, vozíčkář s roztroušenou sklerózou, vydal s týmem režisérky Evy Toulové opět na cestu: do Černobylu.

V novince kin Černobyl na kolečkách míří na Ukrajinu, kde kromě černobylské zóny chce zdolat nejvyšší horu Hoverlu. Od minulé Svatojakubské pouti se jeho stav výrazně zhoršil, sám už neobslouží sebe ani vozík, dokládají lékaři i lidé z Domova svatého Josefa, kde našel azyl.

Pokračování tedy ještě výrazněji než první expedice vypráví o přátelství, které nezná hranic – až do chvíle, kdy by splnění pacientova snu mohlo vedle jeho života ohrozit i kamarády. 

Právě těžká volba mezi touhou a bezpečím ve finále, kdy horský výstup se speciální jednokolkou v divokém terénu vyloženě bolí i diváka, přidává dokumentu sílu a body navíc.

Ovšem jako cestopis má Černobyl na vozíku dramaturgické znaky domácího videa, od dlouhého balení, nakládání a pózování včetně režisérky přes výčet, kdo jim pomáhal, kde je hostili a co zažili s opravou pneumatiky, až po jalový komentář při běžné turistické prohlídce Kyjeva.

Tady však neplánovaně pomáhá fakt, že nedávné záběry poklidné krásy evokují nynější válečnou podobu stejných míst a černobylská zóna připomínající sama o sobě krajinu po bitvě ještě pocitovou tísnivost násobí.

Černobyl na kolečkách

50 %

Česko, 2022, 90 min

Režie: Eva Toulová

Scénář: Eva Toulová

Hrají: Jan Šťastný (vypravěč), Jan Dušek, Petr Hirsch, Vít Kohout, Eva Toulová

Nicméně hledání duchovního rozměru, který byl v případě putování do Santiaga de Compostela nasnadě, se do ukrajinského výletu s viditelnou marketinkovou podporou vkládá dost nuceně až uměle. 

A žádný záběr z dronů ani závěrečné „Věnováno Ukrajině“ nezakryje neobratné kouzlo nechtěného, které se promítlo do věty „Návštěva Černobylu z nás dlouho bude vyzařovat“.