Pražská defenestrace, která předznamenala třicetiletou válku, se odehrála 23. května 1618, kdy představitelé českých protestantských stavů vyhodili z oken zástupce králova úřadu. Projekt, jenž vznikl v koprodukci ČT s rakouskou ORF a francouzsko-německou arte, staví do popředí tehdejších událostí tři muže.
Zejména vůdce vojsk povstání Jindřicha Matyáše Thurna, kterého hraje Karel Dobrý, dále rebely svrženého Ferdinanda II. Habsburského, jehož ztvárnil Ondřej Malý, a jimi dosazeného „zimního krále“ Fridricha Falckého, jenž vládl pouze rok a po bitvě na Bílé hoře uprchl; ztělesnil ho Štěpán Kozub.
Fotogalerie |
V pojetí scenáristy Pavla Kosatíka a režiséra Zdeňka Jiráského však za nitky v pozadí tahají energické manželky hrdinů, tři našeptávačky dnešní vlny feminismu. Jen Thurn doplatí na to, že se radami své polovičky čili Terezy Hofové neřídí – ale nelze se mu divit.
Není totiž nic rušivějšího a protivnějšího než její „vnitřní hlas“ v manželových představách, bezúčelně stylizovaný monolog úvah „kolik utrpení a bolesti přinese válka“, výstrah „nedělejte to!“ či výčitek „tak sis to představoval?“, jenž se místo klasického dialogu snaží naznačit silné pouto páru.
Jenže svou teatrální strojeností působí přesně obráceně. Obětí obřadné osudovosti se stávají v podstatě veškeré postavy, ať se koupou (povinná daň módní historické nahotě), holí, modlí či prostě jen tváří. Vypravěčství snímku se vůbec opírá o přepjatou symboliku včetně motýla, bouře, krve. Jestliže Marie Terezie svou romantickou linií divákovi nadbíhala, Bůh s námi jde do opačného extrému: ornamentální hrou na umění jej odhání.
Bůh s námi – od defenestrace k Bílé hořeČesko, 2018, 77 min Režie: Zdeněk Jiráský Scénář: Pavel Kosatík Hrají: Karel Dobrý, Tereza Hofová, Eva Josefíková, Ondřej Malý, Štěpán Kozub, Sára Sandeva, Adrian Jastraban, Dan Dittrich, Hynek Chmelař, Pavel Dorotka Hodnocení: 45 % |
Tam, kde se drží realismu, má přitom sílu, od vyhroceně nasnímané defenestrace přes fanatické boření křížů až po finální popravu českých pánů se syrovými detaily uťatých hlav. Na druhé straně bitevní akce, které zprostředkují praporce, hlavně, píky, jezdec v mlze a zvuková stopa, jsou spíše náznakové; možná záměrně, možná se šetřilo, v každém případě výsledek připomíná stínové divadlo na bílém pozadí.
Film se opakovaně ptá, jestli stavové udělali chybné rozhodnutí – očividně je však učinila dramaturgie. Vzácnou složkou, která projekt posouvá směrem nahoru alespoň k průměrné známce, je jeho výprava: promyšlená, účinná, plně funkční včetně volby lokací. Nicméně filmařsky zvládl před a pobělohorskou éru lépe i pětatřicet let starý seriál Lékař umírajícího času.
