Gruzínec, Iráčan, Syřani, Nigerijec. A Rus, který pod dojmem filmu o srpnové invazi 1968 zapálil na protest národní vlajku symbolicky politou vodkou, načež do dvou dnů utekl a do půl roku u nás dostal azyl – což jiný běženec čekající na vyřízení déle bere jako důkaz, že „nemáme rádi Afričany“. Nakonec také on najde cestu, jak legálně zůstat: byť netají, že doma nechal rodinu s dětmi, s tuzemskou přítelkyní přivede na svět dceru. „Můj táta měl čtyři ženy, ale vy tu taky máte mimomanželské aférky,“ vysvětluje.
Hodně prostoru pak dostává syrský mladík, který u nás absolvoval vysokoškolská studia, ale chce jinam. Na otázku, zda by se neměl spokojit s tím, že je v bezpečí, namítá: „Ano, jsem za to vděčný, ale mám právo vybrat si, kde chci žít.“
Nepochybně zajímavé příběhy však narážejí na několik pochybností. Předně vše, co se divák o hrdinech dozví, vychází výhradně z jejich vlastní interpretace. Jeden tvrdí, že na něj doma hodili vraždu, druhý, že ho chtěli zavléct do islamistické skupiny Boko Haram. Slečna Marplová z detektivek Agathy Christie by nejspíš připomněla, že pokud víme jen to, co o sobě lidé sami řeknou, je potřeba fakta ověřovat.
Bohu želČesko, 2018, 86 min Režie: Saša Dlouhý Scénář: Saša Dlouhý |
Jinými slovy, snímku by prospělo, kdyby sledoval méně aktérů, ale zevrubně a zkoušel najít důvody, proč někdy úřady váhají i roky. Druhou pochybnost zosobňují levné sklony k tendenčnímu vidění světa. Zjednodušeně vzato se tu opakuje, že všichni uprchlíci jsou hodní a všichni našinci kromě nevládních dobrovolníků zlí, ač údajnou zdejší xenofobii dokazují pouze staré známé záběry prozemanovských demonstrací či laciné prostřihy na plakáty Okamury.
A zatřetí, na konci neví člověk víc než na začátku. Film Bohu žel se drží v mantinelech politické korektnosti s osvětovou příměsí tanců či jídel, ale jen naslouchá steskům, do přímé konfrontace nejde. Jeho největší půvab pak stojí na praktických postřezích cizinců, že „když se naučíš trochu česky a usmíváš se, tak tě lidi přijmou“, tudíž si náš jazyk osvojili na dětském hřišti a o Janu Žižkovi se doslechli, že je považovaný za prvního komunistu.
