Existují filmy, u kterých divák slzu uroní, ale stydí se za ni. Nebo filmy, kdy kapesníčky vytahují výhradně dámy, zatímco pánové dávají ostentativně najevo své pohrdání kýčem.
Projekt Bára Basiková se oběma kategoriím zdárně vymyká. Protože dojímá, aniž by citově vydíral, natož aby útočil ufňukaným sentimentem; ostatně první diváci se k jeho účinku doznávali bez ostychu napříč věkem i pohlavím.
Je třeba smeknout nad odvahou, s níž se naplno otevřela, ať Třeštíkové svěřuje: „To nikdo neví, jen ty z toho rockovýho deníku“, nebo si utírá slzy s typickou sebeironií: „Stará kráva zase brečí.“
