RECENZE: Anglické jahody představují svatou hereckou trojici zralou na České lvy

Kolem 21. srpna 1968 zatím chodili filmaři po špičkách. Zkusily to až Anglické jahody a zvládly to se ctí. Dokonce i baví.

Anglické jahody zdaleka nejsou bez chyb. Ale kéž by všechny české filmy udržely tak slušnou rovnováhu mezi svými ambicemi a výsledkem! Buď slibují víc, než splní, nebo neslibují radši nic – a podle toho taky vypadají.

K čestným výjimkám typu válečného Tobruku teď přibyl další film s téměř válečným pozadím, kterému nejde o počet výstřelů, nýbrž o jejich motivy a důsledky. Nejtěžší bude zřejmě zlomit nechuť publika k příběhu, který zavání politikou, neboť se odehrává 21. srpna 1968. A nejsnáze se nedůvěra zhroutí, pokud se Anglické jahody v divácké šeptandě dočkají srovnání s Pelíšky.

Jistá podobnost tu opravdu je od první rodinné etudy s přecpaným kufrem, který za přezíravých babiččiných glos balí otec a matka synovi do Anglie na brigádu – nebo možná do emigrace. Smích živený tradicí české tragikomedie a skvostným hereckým souhvězdím Viktor Preiss – Pavla Tomicová – Nina Divíšková znamená nečekané a příjemné překvapení; dokonce pospolitou zábavu Pelíšků občas převyšuje, protože vynechává humor čistě jen pro efekt a míří dál do nejistých vod, před nimiž se Hřebejkův film zastavil; do přímého ohrožení.

Anglické jahody

70 %

ČR-SR-Ukrajina, režie V. Drha, hrají V. Preiss, P. Tomicová, N. Divíšková, I. Lupták, A. Bardukov, 109 min.

Kinobox: 43 %

IMDb: 4.7

Ale pozor, Anglické jahody nejsou komedie, ačkoli už hrátky s režisérskými křesílky v hudebně i skladebně působivých úvodních titulcích napoví, že výhradně vážně se vyprávět nebude. Vtip prýštící z domáckých rituálů a hašteření "takové normální rodinky" totiž představuje jen jednu ze stran vypravěčského trojúhelníku; druhou tvoří osudy syna alias Ivana Luptáka, jeho dívky čili Marie Štípkové a jejich náhodného známého, zběhlého ruského vojáka v podání Sergeje Bardukova.

A třetí souběžnou linii rýsuje dobrodružství dvou pubertálních školáků, kteří se stanou nevědomým symbolem nesmyslnosti obětní krve. Tahle odbočka tragické klukoviny je nejméně nápadná filmařsky, rodičovská zase nejvýraznější herecky.

Klíčový part však sehrává mladý triumvirát, a bohužel v něm to drhne, protože jeho členové jako by stáli na schůdkách. Nejvýše Bardukov, přirozený filmový typ zrozený pro kameru včetně hollywoodské. Umí si získat diváka úsměvem, dokonce i kradené verše dokáže prodat; nosí jímavost, důstojnost i chlapeckou přitažlivost v jednom uzlíku.

O schůdek níž stojí Lupták, přesný v generační odtaživosti synů vůči otcům a jejich revolucím, příjemný, nicméně ne tak okouzlující jako jeho ruský protějšek. Navíc má občas sklony k deklamaci, což však platí dvojnásob pro Štípkovou na nejnižším schůdku, nejstrojenější, nejchladnější a nejstrnulejší článek řetězu.

Jako by nemohla setřást divadelní výuku; na druhé straně je však znát, že Lupták pookřívá ve své filmové rodině po boku velkých herců a podobně Štípková nabývá jistoty ve společných scénách s Bardukovem, jenž dokáže vykřesat i náboj erotiky. Kdykoli je však ústřední pár odkázán jen na sebe, film skřípe.

Vladimíru Drhovi slouží ke cti, že nálada Anglických jahod zůstává věrná, samozřejmá, až úlevně normální. Dívky řeší těhotenství, mládenci se bohatýrsky opíjejí, třída se baví v hospodě u kytary, i ruští vojáci mají své obyčejné starosti. Není tu hrdinů ani zlosynů; maminy běží do front nakupovat zásoby, tatíkové burcují národ na barikády, než se zlomí do kocoviny, a omladinu to celé nijak zvlášť nezajímá, čímž rodiče ještě víc vytáčí.

Jak vzpomíná Nina Divíšková na srpen 68

Jak vzpomíná Nina Divíšková na srpen 68

"Točila jsem tehdy na Slovensku film Slavnost v botanické zahradě, který režíroval Elo Havetta. V pět hodin ráno mi Havetta i s manželkou bušili na dveře se zprávou, že je Československo obsazené," začíná své vyprávění.

Otázka "Půjdem na Václavák?" vyjadřuje spíš romantickou zvědavost než rebelii; ač se film drží jazyka a chování 60. let, je až překvapivě moderní v nezaujatém postoji náctiletých, kteří by ve slovníku dnešních teenagerů obdrželi oceňující přívlastek "cool".

Takové je třeba gesto, kdy hrdina hostí okupanty: natruc národu ze čtvrté cenové skupiny; podobně ani ruského zběha, jenž jim občas dělá "křena", nechce spasit za každou cenu. A čím méně berou děti srpna 1968 krev na vědomí, tím větší strach o ně se podprahově probouzí.

Návrat majora Zemana
Režijně odvedl Drha solidní práci, kupodivu úsporně i účelně fungují vkomponované černobílé záběry z archivů a písně Tomáše Kluse (včetně písně Navěky) jako by se zrodily právě tehdy, ne o čtyřicet let později. Příběh by mohl být sevřenější, ve druhé třetině tempo vázne, i když tak vystihuje bezradnost dne ochromeného šokem.

Když Krylův následník Klus zpívá Malčika

Když Krylův následník Klus zpívá Malčika

Je mu dvaadvacet, srpen 1968 zažít nemohl, přesto o něm Tomáš Klus ve vlastní písničce Malčik zpívá: "V plechové skříni uvězněni vlastními otci a syny žereme ostružiny, krok sun krok, v řadách jdem pro pokrok, nápisy na zdi hyzdí pěticípé hvězdy." A pak v ruském refrénu: "Malčik moj, malčik moj, kakoj ty bolšoj geroj."

Až na jednu vychlazenou mattonku z filmu netrčí sponzorské výrobky, spíše jako milá ozdůbka výhradně pro české publikum účinkuje návrat majora Zemana alias Vladimíra Brabce v roli estébáka nebo němá epizodka Drhy coby dřevorubce.

Ale nade vším vyhrávají tři silné chvíle: oživování nehybného chlapce, Bardukov se svým bezelstným snem o Biarritzu a chvíle, kdy Preissův hrdina verbuje do zbraně, Divíšková coby tchyně ho shazuje a Tomicová polyká slzy coby "vždycky ta nejblbější". To je svatá herecká trojice zralá na České lvy.