Statisticky vzato se na scénáři podle předlohy Franze-Oliviera Giesberta, založené na skutečnosti, podíleli čtyři lidé včetně režiséra Richarda Berryho. Film obsahuje jednu tušenou pointu a dva začátky - dlouhou citovou předehru do okamžiku, než mafiána na odpočinku zasypou kulky, a poté jeho start za pomstou.
Dále má film tři konce včetně barvotiskového výjevu u moře a tolik klišé, že se snad ani nedají spočítat: počínaje zkorumpovanými politiky ve službách podsvětí a konče postavou policistky zapíjející smutek nad smrtí svého manžela - též policisty.
Prostě se nezrodil ani nový Kmotr, ani druhý Kill Bill, protože 22 výstřelům chybí jakákoli osobitost. Vyprávění se odvíjí povšechně, mechanicky a odhadnutelně, ve velkém používá citové vydírání ohroženými dětmi i vyprázdněné manýry od stylizovaných výjevů z hrdinovy minulosti po „cukání“ kamery, rádoby nervní - a zbytečné.
Už proto, že sebestředný modernismus rozbíjí okamžiky s trefnou starosvětskou patinou mafiánské ságy, vyladěné na hranu úsměvné parodie. Třeba když po zuby ozbrojená parta bossů a jejich goril v černém kráčí s obří kyticí na návštěvu za hrdinou do nemocnice, tváří se jako bodří „přátelé opery“ v Někdo to rád horké. Ale většinou se hraje tvrdá gangsterka s brutálním mučením a cynickými popravami.
I město už hrálo lépe
Spolehlivý Jean Reno drží uměřený výraz: včetně chvíle, kdy se dozví o zradě a vyrazí za odvetou, si vystačí bez teatrálních gest. Bohužel mu scénář předepisuje jen tuctové vybíjení „kus za kusem“, bez rafinovanosti a la Kill Bill, a režisér své jediné hvězdě hrubě ublížil, když ji poslal do více směšného než zoufalého souboje s ostnatým drátem.
Válka gangů je z podstaty fádně neosobní, a přesně tak vypadá v Berryho nastavovaném filmu. Jen lehce nad průměr jej vynášejí Reno a město Marseille, i když oba už v minulosti hráli lépe.
