Na legraci byl hrdina dokumentu Radúz Činčera, otec Kinoautomatu, jehož premiéru uvede ve středu ČT art k režisérovým nedožitým 95. narozeninám, opravdu specialista. Už v dětství, když měl jako synek ředitele školy vítat při návštěvě města T. G. Masaryka, vypomohl si způsobem, o kterém později prohlašoval, že vynalezl dabing.
Stvořil také zábavný umělý jazyk, který představoval v pořadu Miroslava Horníčka Hovory H. A jak se shodují dcery z obou jeho manželství, byl to ideál dětí – „táta, který pořád něco vymýšlí“.
Skoro socialistické porno
K jeho divadelním dokumentům patří Romeo a Julie 63 o inscenaci s Janem Třískou či Mlha věnovaná scéně Na Zábradlí, odkud pocházejí nadnárodně přebírané záběry mladého Václava Havla. Za totality se řídil heslem, že „není kumšt vyjádřit se tak, aby to zakázali, ale tak, aby to prošlo a přitom vyjádření zůstalo“. Nadčasovou platnost pak má Činčerův výrok, že „natočit kvalitní dokument znamená vidět a cítit, ne to, co napovídáme za pár minut do kamery“.
Kinoautomat, jenž se stal senzací Expo ’67 v Montrealu, se dokumentem vine od zahraniční slávy po domácí pád. Na jedné straně stojí sbírka dopisů od věhlasných amerických studií, která chtěla práva k vynálezu interaktivní zábavy zakoupit, na straně druhé způsob, jak stát prodej licence zpackal a domácí představení Kinoautomatu zakázal poté, co je viděla stranická delegace a usoudila, že „nemá správný kulturně společenský dopad“. Což už nevadilo, když princip Kinoautomatu opsal dobový seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka; tehdy podle pamětníků Činčera opravdu trpěl.
Jen kvůli valutám, které díky svému věhlasu v cizině vydělával státu, mu povolili zahraniční zakázky. „Vynalezl zážitek podívané,“ uctívají ho kolegové ze světa – jen jeho projekt pro Ósaku viděly tři miliony lidí a Petr Nárožný líčí tehdejší natáčení na nudistické pláži jako „skoro socialistický pornofilm“.
Král improvizace prý uměl vyrobit vše včetně zubní korunky z moduritu a závěrečné rodinné video, kde vesele zkoumá vztah vlastních vnoučat k alkoholu, zachytí i jedno z nich: autorku dokumentu Adélu Sirotkovou.
