Animovaná sága sice tentokrát stěhuje dětský pokojík do rodinného karavanu, ale jinak se drží modelu nápaditých záchranářských akcí v čele s kovbojem Woodym, jenž nikdy žádné dítě ani žádnou hračku nenechá v úzkých. I kdyby kvůli tomu musel podstoupit chirurgický zákrok na vlastním hadrovém těle.
Devět let po premiéře třetího dílu a bezmála čtvrtstoletí od zrodu celé série si Toy Story: Příběh hraček uchovává poutavost bez rozdílu věku. Zosobňuje typ podívané, kdy má divák po celou dobu na tváři nevědomý blažený úsměv, na konci uroní beze studu pár slz a mezi tím se často nahlas rozřehtá.
Třeba když hračka zrozená pouze z odpadků a z dětské fantazie žvatlavě opakuje „A poneseš mě?“, když na scénu vtrhnou svalnatí vojáčci se zelenými mozky nebo když hrdinové svorně vymýšlejí řešení situací, kterak přepadnout vetchou stařenku nebo dostat tatínka malé svěřenkyně do basy.
Přitom však nejde jen o bezduché prvoplánové honičky jako z televizních animovaných grotesek na pokračování, ve kterých se zábava vyrábí výhradně co možná názorným rozplácnutím zlosynů.
Čtvrtý díl série chytře, důmyslně a místy až lehce kacířsky relativizuje „povinný“ úděl trpných hraček, dokonce jim poskytuje možnost volby mezi oddanou věrností a vlastní cestou.
Bezchybná animace už v Pixaru znamená samozřejmost, povedl se však i dabing, v němž si premiérový Vidlík brouká hlasem Vojtěcha Kotka. Nadto se šetří písněmi a hudba Randyho Newmana pracuje s příjemnou nostalgií, s níž dokonale ladí hlas Michala Prokopa. Zkrátka o třídu výše než nový Lví král.
Trailer k filmu Toy Story 4: Příběh hraček:
