Jsou lidé, kteří přijedou i z velké dálky, ale místo na filmy chodí na party. Kde jsme si to říkali? Na noční party pořádané ke Dnům kritiků Variety. Účast jsem nemohl odmítnout jednak proto, že to byla jediná party, která mě na letošním festivalu pozvala, jednak proto, že Poštovní dvůr byl naplněn lidmi, kteří filmy tvoří nebo reflektují.
A to doslova v celosvětovém měřítku. Nepřítomnost politiků a celebrit, co hýbají naším mediálním světem, byla zjevná. Konečně jsme si mohli povídat a povídat a povídat.
Také vlastní Dny kritiků Variety jsou i o povídání. Každý z deseti snímků je doprovázen přinejmenším režisérem, který je navíc diskuse lačný. Ocenil jsem organizátory v Malém sále před půlnočním začátkem projekce snímku Fermatův pokoj, kteří poměrně klidně přijali zprávu, že po skončení filmu chtějí jeho španělští tvůrci ještě s diváky diskutovat. Druhé projekce téhle příjemné sekce probíhají ještě dnes a zítra v Panasoniku.
Na můj vkus i na možnosti titulkovacího zařízení se povídalo poměrně hodně i v rumunském filmu Boogie. Snímek, pokračující ve vítězném tažení této národní kinematografie, totiž úspěšně "kopíruje" život. Měl jsem pocit, že slovní výlevy postav vycházejí z herců samých.
Rodina ambiciózního třicátníka s malým děckem si vyjede na dovolenou. Jenže setkání s mužovými kamarády, které už dlouho neviděl, vyústí v manželský konflikt a další divokou jízdu našich kumpánů. Byv představen tvůrcům filmu, otázal jsem se scénáristy, v čem vlastně spočívala jeho role?
"Ale my jsme neimprovizovali, prakticky všechno bylo předem napsáno ve scénáři," dorazil mě režisér. Musel jsem smeknout klobouk, který jsem neměl.
