RECENZE: Nadýchaná těžkopádnost. Jak promarnit vánoční Přání k mání

Po televizních pohádkách O pokladech a Micimutr postoupil režisér Vít Karas s vánočním příběhem Přání k mání až do kin. Ne právě šťastně, třebaže hlavní vinu nesou jiní.

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv

Především dramaturg, který snad autora scénáře nikdy nepotkal, natož aby nahlédl do textu. Jinak by slepenec motivů musel rovnou vrátit – i s vědomím, že Česká televize potřebuje vánoční pohádku rok co rok, tudíž koprodukční Přání k mání se o svátcích 2018 bude hodit.

Rodinný příběh z adventních lázní vychází z oprýskané zápletky: kouzelný dědeček nabídne splnění tří přání, dvě se hloupě promarní, o třetí se vede válka. Majitelem poslední šance je náctiletý kluk, který má starosti. Marně svádí sestru svého kamaráda, trpí šikanou starších spolužáků z řad zpité zlaté mládeže a trápí se kvůli hádkám rodičů, kouzelníků zaměstnaných v hotelu místního boháče s prezidentskou ambicí. Kyprá maminka totiž secvičené číslo přestává zvládat, ač tvrdí, že je „pořád jako gazela, jen nadýchaná“. A právě nadýchanost se režisér pokouší vyrábět, seč mu síly stačí: barvami, světly, akcí, rekvizitami lyricky svátečními i křiklavě světskými včetně kolotočů. Jenže pod nadýchanou pěnou vánočního kýče zůstává těžkopádnost obsahu, která se přelévá i na povrch.

Únavná moralita

Kde brát a nekrást? Tudíž se sice začne slibně zběsilou jízdou vroubenou sérií pádů, ale opakovaných stále dokola. Rovněž Santové se vyskytují ve velkém balení: jejich figuríny sice působí v tuzemském prostředí jako pěst na oko, mají však za úkol vyjadřovat ohavné charaktery jejich výrobce i objednatele – první lže, druhý uplácí a oba se ženou výhradně za mamonem.

I když sociální půdorys českých pohádek patří k tradici, málokdy se jejich výchovná urputnost prosazuje tak únavně a kolovrátkově jako v Přání k mání. Vždyť i zhýčkaný hejsek vzdychá, že nepotřebuje otce prezidenta, nýbrž chápavého tátu, pro jistotu nejméně třikrát. A syna rozhádaných rodičů lapají na vějičku pozlátka opakováním mantry, že dospělí své děti prostě zanedbávají, aby mohl dospět k poznání, že láska je nad všechny čáry máry, ba nejkouzelnější na světě.

Přání k mání

40 %

Česko / Slovensko, 2017, 90 min

Režie: Vít Karas

Scénář: Miroslav Adamec

Hrají: Martin Myšička, Jitka Čvančarová, Jan Vondráček, Simona Babčáková, Filip Antonio, Jan Maršál, Michaela Pecháčková, Vítězslav Jandák, Lukáš Latinák, Marián Slovák, Milan Šteindler, Adrian Jastraban, Ivan Romančík st., Václav Neužil ml., Petra Blesáková, Matěj Převrátil

Vlastně Přání k mání sděluje totéž, co všechny rodinné filmy, jen to dělá velice toporně. Navíc zamrzí, že vděčné kouzelnické rekvizity zůstaly až na pár salonních kousků nevyužity. Pobaví „mezinárodní“ varietní program od převleků po jídelníček, pouťová nálada první milostné schůzky završené docela napínavou akcí i pár ukázek generačního jazyka včetně výměny nadávek „Ty hnuse! – Ty zlatokopko!“. Ale ve finále převáží dojem, že za devatero horami má pohádka i devatero konců, přičemž nejméně jeden z nich musí patřit lázeňské reklamě s pohárky na pití léčivých pramenů.

To je ve srovnání s loňskou čistou živou vodu v podobě Anděla Páně 2 pořádný rozdíl.