RECENZE: Módní minimalismus se zřejmě na FAMU vyučuje jako dogma

Po nenápadné premiéře na karlovarském festivalu vstupuje do kin Prach, absolventský film Víta Zapletala. Nelze si snad představit těžší práci než dostat na něj běžné diváky.

Otcova náhlá mrtvice odstartuje ve snímku sled příštích událostí. Ačkoliv událost je příliš silné slovo: Prach patří k filmům, které si hrdě zakládají na tom, že se v nich nic neděje. Ztěžka chodící matka se vrátí z lázní a na venkovskou samotu za rodiči dorazí i oba synové s partnerkami. Společně čekají na poslední pomazání, poslední pohled, poslední výdech.

Podle distributora snímek „vybízející k meditacím o základních otázkách života navrací do české kinematografie duchovní rozměr“. Ve skutečnosti však do ní vrací spíše módní diktát minimalismu, jenž se zřejmě na současné FAMU vyučuje jako jediné dogma, aniž by posluchačům žijícím v sebeklamu světoborných novátorů někdo odhalil, že mezinárodní festivaly jsou podobnými experimenty dávno přesycené a z domnělé tvůrčí výsady se stává postrach diváků.

Náladu místa, kde se zastavil čas, buduje Zapletal s obdivuhodnou, ale až únavnou důkladností. Podléhá trendové zálibě ve všednodenních úkonech a němých detailech, kde „hraje“ každá rekvizita, závan větru za okny, bzučení mouchy, lenivě lhostejný běh života navzdory pacientově náhlé nemohoucnosti. Jako kdyby, naštěstí bez doslovnosti, režisér kolem bezvládného těla rozvěšoval transparenty s upomínkami „nevíš dne ani hodiny, prach jsi a v prach se obrátíš“.

Paralelně nastiňuje zázemí obou synů. Jednomu kalí idylické manželství marná touha po dítěti, druhý má znuděného syna, novou partnerku a neuspořádané vztahy i plány; věčně před někým nebo před něčím utíká.

Konfrontaci uvnitř rodiny Prach uměle nevyhrocuje, staví ji na statických výjevech i pohledech, případně na disputaci, jestli má trápení nějaký smysl. Nejen svým půdorysem Zapletalův film silně připomíná drama Zdeňka Tyce Jako nikdy, za něž si herci Petra Špalková a Jiří Schmitzer odnesli akademické České lvy i ceny filmové kritiky. Jenže Prach je trpnější, odevzdanější, formálně okázalejší a hlavně herecky planější. Co v Tycově příběhu dvou žen u smrtelné postele jednoho společného muže jiskřilo, vybuchovalo, zraňovalo, a dokonce šibeničním vtipem bavilo, je v Prachu monotónně loutkové.

Studie čekání – neboť ničím jiným Prach ve své podstatě není – totiž představuje zatraceně těžkou disciplínu, navíc pro civilně působící výraz potřebuje kromobyčejně schopné herce, ne jen zaměnitelné typy se zjevně divadelním projevem.

Prach

50 %

Česko, 2015, 98 min

Režie: Vít Zapletal

Scénář: Václav Hrzina, Vít Zapletal

Hrají: Radek Valenta, Vojtěch Poláček, Hana Jagosová, Eliška Stejskalová

Kinobox: 49 %

IMDb: 6.2

Na druhé straně je třeba ocenit, že debutující filmař zachází vcelku úsporně se slovy a vykazuje cit pro kresbu prostředí. Vesnické „retro“ totiž nepřehání až ke skanzenovým ornamentům předstírajícím starosvětskou izolaci od moderního světa, jak současný venkov rádi stylizují jiní domácí filmaři.

Ovšem v zacházení s časem jde sebestředně proti divákovi. Trvá nekonečně, než nastolí pokusnou vzpouru a než ve finále dospěje prakticky ke stejnému východisku jako Tyc, tedy k věcně přijímané roli žen v odcházení blízkých. Nakonec se Prach smrskne v potvrzení jedné staré zkušenosti: že takovou fascinaci konečností lidského života vykazuje právě a pouze mládí.