Slunce v domě přátel. Jiří Bartoška byl herec, jenž dovedl polidštit i Boha

Lidé to gesto milovali, když se zdviženou pravicí děkoval divákům a coby prezident karlovarského festivalu ohlašoval příští ročník. „Tentokrát má jiný termín, ale bude stejný jako vždy, tedy dobrý,“ pokaždé sliboval - a plnil.

V čele přehlídky, kterou vzkřísil a proslavil, stál jednatřicet let. Svému týmu říkal „děti“ stejně laskavě, jako mluvil o svých blízkých. „V horoskopu mi vyšlo, že jsem prý slunce v domě přátel. Což si překládám tak, že přátelé za mě udělají všechnu práci.“

Byl hrdý na svou rodinu, dceru, syna a ženu Andreu, o níž říkal, že ji vyhrál ve sportce. Tvrdil, že než být populární skrze milenky a rozvody, je pohodlnější vést normální život - i když ne vždycky za střízliva.

Jiří Bartoška se narodil 24. března 1947 v Děčíně, v Pardubicích coby desetiletý zažil křest divadlem. Škola ho nebavila, měl trojku z chování za neomluvené hodiny.

„Když teď přijdu na abiturientský večírek, zjistím, že jedničkáři sedí na poště, kdežto údajní grázlíci se vypracovali i na primáře. Zřejmě se my průšviháři umíme s životem nějak líp vypořádat,“ líčil.

Na brněnskou JAMU se dostal víceméně náhodou, s generací milovníků života. „Naštěstí bulvár sledující umělce po nocích tenkrát neexistoval,“ líčí studentská léta s vínem dvou typů: bílé, nebo červené, litr za čtrnáct korun, obojí strašné.

Působil v Divadle na provázku, v ústeckém Činoherním studiu, v Městských divadlech pražských a pražském Divadle Na zábradlí. Hrál krále v Hamletovi, Ivana v Bratrech Karamazových, Macbetha. Na divadlo si udělal čas vždy, kvůli roli Salieriho v Amadeovi odřekl seriál.

„Bez divadla žít nechci, potřebuju ho, obrazně řečeno se na jeviště chodím vysprchovat. Zažil jsem, co se povede párkrát za život: zjistíte, že máte nad diváky vládu, že teď si můžete dovolit cokoli, a oni jdou s vámi. To je nádhera!“

S Václavem Havlem stál na balkonu sametové revoluce - a vzápětí z politiky odešel.

„Já chci být herec, tečka. My tu vůbec bereme politiku smrtelně a tak nějak zasmrádle vážně. Poslední, co jsem udělal, bylo navržení Havla na prezidenta. Když mě pak zmínil v americkém Kongresu, smál jsem se, že teď se ozve Hollywood. Tím to pro mne skončilo, chválabohu. Protože jsem zblízka viděl, jaké týpky začaly vylézat z děr a cpát se před reflektory.“

Kdo ho viděl, když po třiceti letech od premiéry obnovil s Karlem Heřmánkem kdysi legendární představení Jakuba fatalisty nebo s Borisem Rösnerem v Lyře Pragensis představení Iluze, má ho stále před očima.

Kdyby se měla jmenovat jedna životní role, byl to jeho televizní Kean: velký herec hrál velkého herce. Ale Bartoška se uměl i shodit, třeba když kapelu MIG 21 v Lucerně provázel pěveckým pokusem „drn drn“.

Vzácně daboval, ale stálo to za to. Třeba Prázdniny v Římě si nelze představit jinak než s jeho hlasem k tváři Gregoryho Pecka. Také namluvil, či „nachrochtal“, jak říkal žertem, jednu z postav filmu Tima Burtona Alenka v říši divů.

Před kamerou, kde od mládí ztělesňoval sen všech žen, to dotáhl od královského syna z Třetího prince přes temného Černokněžníka až k roli Pána Boha v Andělovi Páně. „Vyzařuje tak přirozenou autoritu a zároveň nezávislost i pevnost názorů, že i Boha polidštil,“ řekl o kolegovi Ivan Trojan.

V poslední době se přehrál do vztahových komedií typu Teorie tygra, Zbožňovaný či Kurs manželské touhy, v televizi se kromě krimiseriálů objevil v cyklech Život a doba soudce A.K. či Neviditelní, točil sérii Reportéři a ti druzí, životopis Já, Mattoni. „Byl to chlap, šel za svým. Ale když ke stáru vzpomíná, stejně by nic neudělal jinak,“ popsal ho Bartoška.

Jako by mluvil o sobě, což dělal nerad. Když dostal otázku, proč nenapíše své festivalové paměti, smál se, že stačí šíření legend ústním podáním: „Dokud se vyprávějí, legenda žije.“