Natočila ji coby svůj celovečerní debut podle vlastního scénáře Coralie Fargeatová. Hlavní roli plavé naivky dostala Matilda Anna Ingrid Lutzová z Itálie, jejího ženatého milence ztvárnil Kevin Janssens z Belgie. Marockou poušť kolem nich zkrápí tolik falešné krve, že prý produkci brzy došly všechny zásoby.
Příběh nahrává polemikám kolem hnutí MeToo odhalujícího sexuální násilí na ženách. Jedni by řekli – Co asi čeká vyzývavá lolitka s lízátkem v puse, když se v nevěrníkově odlehlém luxusním sídle provokativně vlní před jeho dvěma obhroublými kamarády z lovecké výpravy? A druzí by namítli – To ještě neznamená, že si na ni mohou dovolovat a pak se ji snažit umlčet.
Trojice násilníků zosobňuje až karikovanou tresť chlapácké nechutnosti: hnusně se cpou, zpíjejí, chlípně tváří, sledují sport – a přitom režisérka dusno před bouří nastavuje upachtěnou symbolikou včetně mravenců a zahnívajícího jablka.
Od chvíle, kdy polonahá zraněná slečna stane v pustině proti třem ozbrojeným mužům, přizná Pomsta naplno barvy. Přesněji barvu jedinou: křiklavě rudou. Inscenuje se typický žánrový model štvanice, studentského cvičení ve vymezeném prostoru a času, jehož nálada sice účinkuje, zato sdělení se příčí zdravému rozumu. Nicméně člověk musí uvěřit, co všechno dokáže křehká dívčina přežít, aby mohl ocenit opravdu vynalézavé postupy, kterými si pomáhá.
Od robinsonovsky posbírané výstroje až po nevšední nápady, co se dá v nouzi podniknout se sluchátky, zapalovačem nebo s plechovkou. Pravda, schopnostmi sebeléčitelství slečna přebíjí i doktora medicíny v Uprchlíkovi, ale logika musí uhnout zásadnímu varování: Pánové, nepodceňujte zdánlivě hloupoučké blondýnky s výrazem tanečnice od tyče!
Bez nadsázky
Do rozhodující bitvy kráčí hrdinka bosá a špinavá, leč ztepile odhodlaná, zázračně uzdravená a westernově osudová, bohužel bez oné zábavné tarantinovské nadsázky. Dá se čekat, že tupí nadsamci neznalí základních hororových pravidel jí práci usnadní podle šablony, kterak se kořist mění v lovce, a stejně průhledně se rýsuje i pořadí jednotlivých střetů, aby se smyčka zatáhla ve výchozím bodu.
Ovšem jedno překvapení nakonec přece jen přijde: do rozhodujícího souboje nastoupí mstitelčin urostlý protihráč v Adamově rouše. Možná k potěše milovnic pánského striptýzu, ale jinak bezúčelně; k předešlým praktickým prostředkům finále přidá už jenom nouzové použití kuchyňské fólie.
Jako názorný inventář krabičky poslední záchrany pro přežití v divočině je Pomsta docela originální, filmařsky by zapadla mezi snesitelnou béčkovou produkci, která povinně cáká červenou na bílé koberce – ale pak by nesměla ostentativně předstírat vyšší umělecké cíle.
