Žádný z nich však neznal okolnosti filmařovy smrti, od níž v úterý uplyne čtyřicet let. Zemřel kvůli ruským tankům: ne pod jejich pásy, ale vlastní rukou, pomocí alkoholu, jehož se nesměl dotknout – a dobře to věděl. Lékaři varovali, že ho může zabít jediná sklenka; nepil. Ale po vpádu vojsk si otevřel uschovanou lahev koňaku – za pět dní byl mrtev.
I tuhle poslední kapitolu odkrývá dokument Martin Frič, klasik českého filmu, který ve středu uvede ČT1. Na jeho počátku Zelenka, jenž Friče osobně nezažil, ukáže někdejší tramvajovou zastávku v Praze, kde četl rukou psané úmrtní oznámení Fričovy smrti.
Pak líčí osud filmaře prostřednictvím hudebních klipů z jeho děl a vzpomínek pamětníků. Václav Vorlíček, Otakar Vávra či Jiří Menzel zastupují režiséry; Jiřina Bohdalová, která s Fričem točila Hvězdu zvanou Pelyněk, vypráví, jak mu zkoušela malým rituálem nahradit ztrátu jeho ženy, herečky Suzanne Marwille, již přežil jen o šest let.
Martin Frič zemřel v šestašedesáti. Přesto stihl natočit na osmdesát filmů se spolehlivým řemeslem a vkusem. O tvůrci, jenž diváky bavil, ač bojoval s depresí, rakovinou, nařčením z kolaborace i s komunisty, kteří mu za Císařova pekaře dali „distanc“, ví hodně Ondřej Suchý.
„Frič je pro mě velikánské téma, možná i na knížku – budou-li ji někde chtít,“ říká Suchý, jenž znal Friče osobně. „Také jsem zdědil část písemné a fotografické pozůstalosti po herečce Martě Fričové, jedné ze dvou jeho vyženěných dcer,“ vysvětluje Suchý, jak se dostal k Fričovu osobnímu diáři. Poslední záznam v něm je z 21. srpna: datum je propisovací tužkou zatrženo a označeno křížem.
