Nakoupil si českou klasickou hudbu, poobědval v zahradách a vychutnával si slunce, jaké prý teď nemají ani u něj doma v Římě.
Placido v Česku právě točí malou roli hraběte Šternberka ve snímku Smutek paní Šnajdrové. "Šlechtice snad zvládnu, už jsem hrál i papeže," smál se.
Přijel jste kvůli dvoudenní roličce jen proto, že režisér Piro Milkani je váš dávný přítel?
Kdykoliv člověk přijímá roli, je v tom několik motivů, nejen skutečnost, že si váží režiséra, což je právě tenhle případ. Ostatně nebylo by to poprvé, kdy jsem nabídku vzal z podobného důvodu. Ale samozřejmě podstatná je také látka, zajímavý scénář, doba šedesátých let, kdy se příběh odehrává, a navíc mezinárodní tým, v němž se sešli lidé z Albánie, Itálie, Kosova, Česka a Slovenska.
Mnozí herci proklínají postavu, s níž jsou provždy spojováni, třeba Sean Connery nevraží na Jamese Bonda. Stalo se vám také, že jste už Cattaniho nenáviděl?
Nevěděl jsem, že existují herci, kteří nenávidí postavu, již hráli. Alespoň já takové neznám, znám jen herce, kteří nenávidí fakt, že nemají úspěch. Díky Chobotnici si můžu dovolit dělat vše, co jsem si přál. Točil jsem s významnými italskými a francouzskými tvůrci, dokonce i v Hollywoodu, režíruji vlastní filmy – už jich bylo sedm – i divadlo, teď třeba chystám Mozartovu Kouzelnou flétnu. Co víc bych si mohl přát? Díky Cattanimu bych snad mohl být i prezidentem republiky, takže mu budu nadosmrti vděčný.
Coby hrabě Šternberk dáváte mladému hrdinovi rady do života. Liší se od těch, jež dáváte vlastním potomkům?
Člověk by neměl dětem radit. Čím je starší, tím horší rady dává, protože tím větším sobcem se stává, nesnáší mladé, závidí jim, a už proto jim radí špatně. Zastávám názor, že lepší je dávat dobrý příklad: méně slov, více skutků. Stačí nekrást, nezabíjet, nebažit po ženách druhých – ne vždy...
