V úvodu portrétu sleduje Nárožný v prázdném kině sestřih svých rolí včetně animované legendy Mach a Šebestová, načež o něm vypovídají jiní. Třeba herecké partnerky Ivana Chýlková a Libuše Švormová, ale též tvůrčí osobnosti pražského Činoherního klubu Ladislav Smoček a Vladimír Procházka.
Právě od nich zazní, že „existují dva Petrové: jeden, jenž je kvůli divákově smíchu ochoten udělat téměř cokoli, a druhý, který si večer doma studuje Výmarskou republiku“. Bohužel právě ten druhý, neobjevený Nárožný se projevuje vzácněji.
A to přesto, že tu několikrát zopakuje: „V Činoherním klubu mi odešla celá generace, pro mě je to uzavřená kapitola, můj svět už existuje jen v mé hlavě.“ Nebo: „I mnozí moji mladší kamarádi říkají, že do tohoto světa už nepatříme“. Tady se přímo vnucuje otázka – proč? Ale tvůrci se nezeptají.
Místo toho mapují více méně známé zastávky Nárožného dráhy. Patří k nim první zaměstnání, kde znovu potkal spolužáky ze studií stavebního inženýrství, zpěváka Pavla Bobka a Miroslava Černého, s nímž zažil moderátorskou etapu v kapele Rangers.
RECENZE: Podraz po moravsku. Ať žije Poberta, konečně český film, co má smysl i vtip |
Roky strávené v Semaforu uvozuje Nárožný vzpomínkou, jak „strašně šišlal“ a vedle tehdejšího tandemu Šimek-Sobota byl „ten třetí“. Zmíní také, jak si jednou postěžoval Ivě Janžurové, že „pořád hraju blbce, ne třeba markýze“, na což mu herečka odvětila, ať je rád, protože herecká šarže šlechticů by mu zůstala tak na dvacet let a čtyři věty.
Naprostý zlom přišel s jeho vstupem do Činoherního klubu, respektive hned s první inscenací Hejtman z Kopníku, což bylo vskutku památné představení, ne-li doslova zjevení; přitom „z kabaretu“ přestoupil Nárožný až po své čtyřicítce.
Z hercových filmů zmiňuje dokument jen pár včetně první zkušenosti z komedie Jáchyme, hoď ho do stroje, kde splnil pokyn, ať je klidně ještě vzteklejší, neboť podle Werichova výroku se „agresivní blbci hrají dobře, protože je pořád kde se učit“.
Snímek Páni kluci označuje Nárožný za mimořádné dílo světových parametrů a s režisérem Hynkem Bočanem vedle pohádky S čerty nejsou žerty probere i Partu hic coby vzácný příklad přiznané úlitby tehdejšímu režimu. Právě Bočanovi také svěří, proč po jednom uklouznutí v koupelně skončil s herectvím; ne že by to už nešlo, ale úraz mu vzal energii.
Velmi živě působí vzpomínky z dětství, kam patří první pololetní vysvědčení ještě v němčině, na konci školního roku už v češtině, poválečné „kostry“ čili navrátilci z lágrů na vršovickém nádraží nebo únorový puč 1948, kdy „máma s tetou u rádia celý den plakaly“.
Srpen 1968 provází vyprávění, jak s Bobkem utíkali před palbou okupantů do vzduchu, listopad 1989 zase záznam, že „mlátit děti je zločin, to se prostě nesmí“ a podpis takzvané anticharty pouze výrok, že „s morálním selháním se musí každý servat sám“.
Škoda, že se filmaři nezastavili déle u hercovy knihovny, jeho zájmu o historii v čele s literaturou o holocaustu a návštěvami koncentračních táborů, ale především u důvodů pocitu, že do dnešního světa už nepatří. Nestačí jen vyjádření přátel, že je Nárožný svým založením konzervativní; tím spíše, že způsob uvažování nesporných osobností je vždy zajímavý.
