 |
Je neděle 19. listopadu 1989, druhý den po násilném potlačení studentské demonstrace na Národní třídě. Lidé se spontánně scházejí v Praze na Karlově náměstí, impulzem je fáma o zabitém studentovi Martinu Šmídovi. Několikatisícový dav je v napětí, individuální emoce opatrně vyplouvají na povrch, ale nikdo je nesjednocuje, nikdo nestojí v čele, nikdo za tento dav nemluví. Až najednou u východu z metra lidé poznají známého herce Petra Haničince. Obklopí ho a vyzvednou na tramvajáckou bednu s pískem. Herec se pokouší něco říct, ale není ho slyšet, lidé volají „nahlas“.
Tak se do toho Haničinec víc opře, začne mluvit o tom, že nikdo nemá jasné informace, nikdo nic přesně neví a je potřeba vyčkat. Davem projede zklamání. Tenhle televizní chlapák a jeden z nejpopulárnějších herců není přirozeným lídrem, nemá text, který by mohl interpretovat, je jen jedním z mnoha rozčílených a zmatených lidí.
Z bouřliváka a cholerika se stal dědeček, jehož tempo bylo výrazně pomalejší. Týdny bezvědomí poznamenaly jeho paměť a dlouhé texty už jeho hlava neudržela.
