Příběh toulavého psa Gumpa, který napsal Filip Rožek, získal cenu čtenářů. Vzbuzoval silné emoce, což je podle režiséra v pořádku i v kině: „Emoce si přece máme vychutnávat!“
Vybrala jsem pár čtenářských reakcí na knihu o Gumpovi. Jedna líčí, že u příběhu, který „začíná v popelnici a pokračuje na ulici s bezdomovcem, v útulku, u řetězu“, prý dotyčné „několikrát slza ukápla“. Bude se i na plátně citově vydírat? Doufám, že film je stejně poetický a citlivý jako kniha. Určitě se najdou okamžiky, kdy se bude slza sama tlačit do oka, ale spíš díky někdy až naivnímu pohledu psa na krutou realitu. Určitě jsme film netočili s tímto záměrem. Jsou to pravdivě popsané příběhy, které se skutečně staly. Někoho to možná dojme a rozpláče, někoho pobouří, někdo se nad tím zamyslí. A jestli emoce zaujmou, tak je to správně.
