Těžko, i když uznání zaslouží. Ale kdo o silvestru vyrazí na typicky festivalový příběh humanitárních pracovníků na válečném Balkáně? Navíc má pravdu recenzent Guardianu, když snímku vytýká nesoudržnost: místy je mrazivý, místy tlachavý. Ale naštěstí vyhrává profesní věcnost, uvolněnost, sarkasmus, se kterými ostřílení muži zasvěcují mladou kolegyni do mise v kraji, který se pyšní jogurty, zaminovaným dobytkem, těžko přenosným krajovým humorem a stejně neprůhlednými místními bojůvkami, jejichž důsledkem je třeba zahnívající mrtvola ve studni.
Běžný provoz, dalo by se říci o nejsilnější stránce snímku, připomínající téměř reportážní náladou oscarové drama válečných pyrotechniků Smrt čeká všude. Také tady, mezi drsným vtipkováním či nadáváním na pokyny úředníků z Ženevy, může přijít úder kdykoli odkudkoli, jestliže i děti nosí pistole.
Účinek se rodí právě z kontrastu všudypřítomného ohrožení a nejbanálnějších úkolů sisyfovského rázu – například při nekonečném shánění obyčejného provazu pro vyčištění studny hrdinové slyší: „Neprodám, provazy máme na věšení.“
Zároveň však film místy sklouzává k typizovanému folklornímu koloritu včetně hudby. Příliš mu nesvědčí ani tendenční střety s „bílými přilbami“ mírových jednotek OSN, ani romantická linka, která jako by sledovala jediný cíl, přivést do zvířeného prachu novodobého westernu lepou Olgu Kurylenko.
Díkybohu však Perfektnímu dnu nevládne ani jedna ze slečen, nýbrž Benicio Del Toro v roli velitele dobrovolníků, který už toho zažil až příliš a touží výhradně po návratu domů. Jeho střízlivý, vědoucí, hořem z rozumu lehce poznamenaný projev zvedá výsledný zážitek nejméně o pět procent výš, protože herec má v sobě charizmatu ještě na několik misí.
