"Jak známo, lidové pohádky jsou vlastně převyprávěné staré mýty," říká o inspiračním zdroji své celovečerní hororové komedie. "A myslím si, že teď, po přečtení lidského genomu, nabývají tyto mýty na zvláštní aktuálnosti."
A jaký mýtus skrývá pohádka o Otesánkovi? "Bezdětní manželé se vzepřou osudu a dítě si na přírodě vyvzdorují. Doslova jí vyrvou tajemství zrození. Za vzpouru proti přírodě pak hořce pykají nejen oni, ale i jejich okolí. Ocitáme se tak v bezprostřední blízkosti jednoho ze základních mýtů civilizace: mýtu o Adamovi a Evě, nebo i analogického mýtu o Faustovi," říká s narážkou na svůj další film Lekce Faust šestašedesátiletý tvůrce, původně divadelník.
Absolvoval loutkářskou scénografii a režii na DAMU, působil jako divadelní výtvarník i režisér, vedl Divadlo masek a Černé divadlo. Filmové postupy a triky si vyzkoušel v Laterně magice, roku 1964 debutoval v animovaném filmu a čtvrtstoletí poté natočil celovečerní prvotinu Něco z Alenky. Jeho tvorba filmová, výtvarná i teoretická je spojována se Surrealistickou skupinou stejně jako u jeho ženy, výtvarnice Evy Švankmajerové.
|
"Kdo je Otesánek? Personifikace přírody, která nemá humanistické zábrany, která je naší láskou, přítelem i vrahem? Nebo je to naše temné nevědomí, které nás ovládá i ničí a s nímž dovedou komunikovat jen děti a blázni? Možná obojí. Rozhodně Otesánek představuje něco, co nás přesahuje, čeho bychom se rádi zbavili, či to aspoň ovládli, ale na čem zároveň lpíme, protože je to i naše dílo. Otesánek je iracionální část našeho života, kterou se marně snažíme rozumově zpacifikovat. A tak je Otesánek stále s námi a požírá nás. Možná je to trest za zpackanou civilizaci." Jan Švankmajer |
Právě s manželkou, která si prý někdy v půli osmdesátých let Otesánka vybrala pro svůj krátký kreslený film, se Švankmajer dohodl, že jí nápad "ukradne". Napsal filmovou povídku: "Ale v té době mi bylo jasné, že je to nerealizovatelné. Vrátil jsem se k ní až v devadesátých letech." Otesánek mu přinesl novou zkušenost: pracoval tu s klasickým příběhem i dialogy, navíc zde v jednom záběru použil počítačovou animaci - ač ji příliš nemiluje.
Herci sice žertují, že prý je Švankmajer animuje podobně jako loutky, ale jinak o něm mluví s úctou. "Pan Švankmajer mě nejen obsadil do svých filmů, ale také mě uvedl do svého světa. Vzal mě na pražskou výstavu surrealismu a laskavě mě po ní prováděl," vypráví Pavel Nový, který v Otesánkovi hraje souseda hlavních hrdinů. A Otesánkova matka Veronika Žilková dodává, že Švankmajera doma nedoceňujeme: "Po dobu natáčení tam spali studenti z celého světa. Ve spacácích. Jen aby mohli být při tom."
|
rozhovor s Janem Švankmajerem |
Pohádky se pevně nedržím
Jen na otočku přiletěl Jan Švankmajer kvůli pražské premiéře Otesánka - vzápětí se vrací zpět do Rotterdamu, kde Otesánka a tři krátké snímky uvádí tamní mezinárodní festival. "Taky tam uspořádali mně a manželce Evě výstavu. Vyklidili celé muzeum a teď asi žasnou, že nám nestačí dva obrázky na bílé stěně. My jsme tam totiž kromě volné tvorby nastěhovali i hromadu rekvizit, loutek a mechanismů z filmů - od snímku Něco z Alenky přes Spiklence slasti až po Otesánka. Vlastně to vypadá spíš jako kabinet kuriozit," líčí Švankmajer.
Českou premiéru Otesánka jste dlouho odkládali.
Jezdili jsme s ním po světě. Hrál se na festivalu v Benátkách, v Kennedyho centru ve Washingtonu, v Káhiře - tam jen na ambasádě, kvůli přísné cenzuře, v Tel Avivu a dalších místech v Izraeli...
A všude se lidé smějí přesně na těch místech, kde to čekáte?
Musím říci, že ano, a přitom bych si toho cenil, kdyby mě svým smíchem na nečekaném místě překvapili. Spíš někde reakce chybějí kvůli překladu - třeba české "je to kluk jako buk" sedí, když víte, že je opravdu ze dřeva, ale v italštině asi použili jiného ustáleného úsloví, kde se ten druhý význam ztrácí.
Předpokládal jste, že se diváci na Otesánkovi mohou i bát?
Jistě, vždyť je to černá komedie, spíš groteska, čili střídavě se to hororové překlápí v groteskní, a naopak. To k žánru patří. Nadto se původní pohádky pevně nedržím, vždycky je to trochu jinak.
Je o vás známo, že zazlíváte filmařům natáčení reklam. Mám tedy chápat k absurditě dovedené "reklamy", které v televizi sledují hrdinové Otesánka, jako váš osobní "příspěvek" na tohle téma?
To víte, že ano! Považuji reklamu za kolaboraci dnešní generace - stejnou, jako když její předchůdci dělali filmy ke sjezdům KSČ. A paradoxně se synové také hájí úplně stejně jako otcové: že se učí řemeslo, že to dělají poctivě...
Váš příští film se prý jmenuje Šílení.
Ano, a to v obou smyslech toho slova, jako podstatné i přídavné jméno. Je to vlastně můj úplně první námět na celovečerní film, marně jsem ho nabízel někdy v 70. letech na Barrandově. Jádro zůstalo, ale jinak jsem scénář hodně přepracoval. Podobně jako Otesánek to bude film téměř hraný, jen pro zobrazení snů počítám s animací. Teď promýšlím, že by vedle hlavního příběhu běžel ještě druhý: nesouvisející, ale analogický a animovaný.
|
recenze filmu Otesánek |
Smějte se, bojte se
M|
Otesánek | |
| Scénář a režie | Jan Švankmajer |
| Výtvarná spolupráce: | Eva Švankmajerová |
| Kamera: | Juraj Galvánek |
| Hrají: | Jan Hartl, Veronika Žilková, Jaroslava Kretschmerová a další |
| Délka: | 127 min. |
A Otesánek opravdu zábavný je, dokonce snad vůbec nejzábavnější a nejlidovější ze Švankmajerových filmů. Což ovšem není nijak ve sporu s konstatováním, že zároveň náleží k jeho dílům nejzdařilejším.
Nikoli z "kosmopolitně" uznávaných a "všeplatných" předloh, jako v Lekci Faust či ve snímku Něco z Alenky, ale z "obyčejné" národní pohádky - již ve filmu sice mile, nicméně nadbytečně opakují citace z ilustrované knížky - režisér vytvořil ukrutnou i krutou legraci, která více než kdykoli předtím vyrůstá ze zcela neoddiskutovatelné reality. Postavy, obyvatelé činžáku, vedou se svými televizory, ledničkami, sklepy plnými harampádí a ubohou zahrádečkou na dvorku až bakalářsky tuctové životy. A s podobnou samozřejmostí přibude do jejich všedního světa i pařízek-Jezulátko, nad nímž se jímavě sklání hysterická Madona alias výtečná Veronika Žilková, hluchá k varování bezmocného manžela v neméně brilantní kreaci Jana Hartla.
Jistě, "dítě" máchající ohyzdnými kořínky namísto buclatých ruček je mysteriem, noční můrou, šílenou zrůdností, ale švankmajerovští rodiče je opatřují tolika zcela běžnými úkony od koupání přes pudrování zadečku po střihání nehtíků, až to laskání ve stylu "ťuťuťu ňuňuňu, ty náš drobečku" působí úplně normálně. A jistěže i směšně: s přepjatou mateřskou posedlostí volánky, faldíky a bačkůrkami kontrastuje přísně prozaický, ba pohrdavý pohled holčičky od sousedů (skvělá Kristina Adamcová), přemoudřelého fracka, jehož nekomplikovaní rodiče se střídavě děsí i dmou pýchou. Způsob, jímž tahle zpovykaná Lolitka dráždí chlípného, leč nemohoucího penzistu, je k popukání. Právě ona však, vedena dětskou představou o záchraně slabých, se nakonec ujme lidožrouta Otesánka a chystá mu jídelníček ze soupisky sousedů dle vlastních sympatií.
Osazenstvo domu doplňuje ještě domovnická "herdekbaba" s motykou, a tedy i klíčem k řešení; než se ovšem pohádkový zákon naplní, rozehraje Švankmajer skvostné krvavé hody - a zase na všedních kuchyňských detailech. Těžké tašky s proviantem, pára nad věčně bublajícími velehrnci, vlezlá sociální pracovnice, jejíž "zbytky" režisér efektně rozmázne na skleněné výplni dveří, skladiště odpadků a kostí, v něž se byt mění, to vše je báječné hřiště filmařovy fantazie - a na něm se bojovně rozkračuje matka, omlouvající "dítě" groteskními výroky. Vždyť ta husa ze sociálky beztak každého štvala!
Styl a smích, to jsou dva spolehlivé znaky Švankmajerovy tvorby, které v Otesánkovi dovedl k dokonalé souhře. Ale nezapomněl ani na strach: ačkoli zní neuvěřitelně, že by se dospělý člověk bál při staré známé pohádce, tenhle film umí i vystrašit.
 Otesánek - fotografie z filmu |
 Otesánek - fotografie z filmu |
 Fotografie z filmu Jana Švankmajera Otesánek, který získal Českého lva za nejlepší film. |
 Otesánek - fotografie z filmu |
 Otesánek - fotografie z filmu |
 Otesánek - fotografie z filmu |
