RECENZE: Ostravak s Bakalou i Bakaláři. Nanicovatý příběh nic nezachrání

Nejsmutnější odnož českého filmu, totiž komedie, má zase jeden hluboký zářez. Vypůjčila si takzvaný fenomén, blogerské Deniky Ostravaka, a vyrobila z nich padesát odstínů nicoty.

Slavnostní defilé pražské premiéry se vleklo půl hodiny, proti filmu samému však pádilo rychle a zběsile. Na snímku Ostravak Ostravski, který se hlásí k volné inspiraci deníky utajovaného autora, není tajemného zhola nic – jedině smysl jeho bytí, když nebaví.

Tvůrci se obávali, že s výjimkou místa dění nebudou lidé „ostravštině“ rozumět. Po stránce jazyka mohou být klidní, tlumočníka jednotlivých výrazů divák nepotřebuje, napříč regiony se film vzpírá pouze pochopení, co chce vlastně říci.

Východiskem celé švandy je okamžik, kdy si jeden z horníků v Dole Václava Havla odskočí během směny za svou potřebou. Následuje výbuch, leč rek v podání Igora Chmely všechny své kolegy ze závalu vyprostí, stane se modlou médií i žen, firma jej povýší do kanceláře, ale jeho srdce stále patří havířině a jisté slečně z vlaku.

Přichází tedy další mimoňský outsider a další seriálové vypravěčství z jiných časů. Hraje se v podstatě Dařbuján a Pandrhola v odborářském balení: zlý kapitalista chce zaměstnance propouštět, leč hrdina mu vmete do očí: „Co kámoši, mají ženy a děcka?!“ Padají narážky na Bakalu a inscenují se Bakaláři.

S trochou gagů by Ostravak Ostravski mohl připomínat francouzské sociální frašky, jenže na to je málo ztřeštěný a příliš děravý. Nastavuje se záběry, kterak hlavní aktér bezcílně kráčí, v nejlepším případě dobíhá autobus, nebo čistou, ale zbytečnou animační zkratkou, líčící jeho předchozí život a příbuzenstvo. Publikum tak zjistí, že v domácí lékárničce má hrdina slivovici, přes chodbu dotěrnou sousedku a na krku občas rozjíveného synovce, jehož představitel Ondřej Maňák patří ke světlejším zjevům ryze figurkářské herecké galerky.

Bezelstná přímočarost Ostravaka občas dočista odzbrojí, nejen co se týče sponzorských výrobků, které do děje umisťuje „natvrdo“, bez sebemenší snahy o rafinovanost. Také výjevy, kdy se muži znuděnému kancelářským pohodlím začne stýskat po fárajících kamarádech, vypadají jak ze starého náborového letáku. A reklamní pohlednice současné Ostravy zas připomínají kampaň pro povzbuzení turistiky.

Ostravak Ostravski

20 %

Česko, 2016

Režie: David Kočár

Scénář: Vladislav Kučík

Hrají: Jitka Smutná, Igor Chmela, Filip Čapka, Jan Vondráček

Ve skrumáži motivů se dostaví ještě školácky nasnímaný pánský striptýz, Věra Špinarová, hrozící stávka, miliardy z Evropské unie, lstivý plán, jak majitele dolů vydírat, a rodinná ztráta dokládající, že s vážnějšími okamžiky nedovedou české komedie už vůbec zacházet. Přitom se v Ostravakovi nadále vůbec nic neděje, a to v míře až ubíjející.

Na obranu režiséra Davida Kočára však nutno říci, že natolik nanicovatý příběh by nezachránil ani mnohem obratnější a zkušenější filmař. Z otupělé marnosti vytrhne jediný tichý situační žert kolem dívčího zadečku, pár lidových průpovídek typu „čumím jako Jakeš na klíče“ plus kolekce ostravských muzikantů, i když hudební dramaturgie snimi pracuje skoro parodicky.

V každém případě scenárista Ostravaka Vladislav Kučík by v pomyslné soutěži o nejhorší scénář roku přebil snad i Prázdniny v Provence, což je v letošní silné konkurenci průšvihů skutečně kumšt.