Celovečerní dokument Olga, který po předpremiéře na festivalu Jeden svět vstupuje do kin, není prvním ani jediným filmovým portrétem Olgy Havlové.
Už v roce 1993 vznikl profil tehdejší první dámy a manželky Václava Havla pro cyklus GEN - Galerie elity národa. Roku 2006, k desátému výročí jejího úmrtí, dokument Paní Olga. A v obou případech se museli tvůrci vypořádat s faktem, že Olga Havlová se nerada točila, fotila, předváděla, prostě jakkoli "zvěčňovala". Ostatně i ve snímku Olga patří k nejvýmluvnějším archivním okamžikům moment, kdy ji Havel pobízí, ať něco poví, ale dočká se jen usměvavého - Ne.
Film Miroslava Janka vznikal původně pro televizi, teprve později se producenti dohodli s ČT na distribuční verzi s cílem "představit Olgu Havlovou mladé generaci".
Otázka zní, zda se náhodou nepředstavuje víc Janek sám, protože portrét pojal hodně stylizovaně, počínaje doprovodnou četbou ze spisů StB, kde Havlovou groteskně titulují jako "objekt", a konče čistě obrazovými ozdůbkami.
Humor proti sebelítosti
Olga Havlová a Jack Nicholson
Co by na ně řekla Havlová, která si na nic nehrála, lze se jen dohadovat. Na jedné straně sice vytvářejí vynalézavější, účinnější, zkrátka "filmovější" dojem než běžné televizní medailonky, na straně druhé však některé vypravěčské ornamenty vzbuzují dojem, že spíše nastavují čas.
Každé režijní kouzlení totiž bledne vedle hrstky "neoficiálních" záběrů z rodinného soukromí, kdy vyprávějí ti nejbližší. Třeba jak budoucí tchyně byla z nastávající snachy nejprve zoufalá, ale pak k Olze naopak přilnula, "když na ni páni synové neměli čas". Také svědectví přátel zní takřka jednohlasně: "Všechno si vyříkala přímo na rovinu a tím to haslo." Dovedla lidi mnohem lépe odhadnout než její manžel, ve srovnání s Havlem byla také praktičtější, konkrétnější, proti převaze intelektuální vážnosti disidentského prostředí nasazovala hravost ("brakový" projekt s Olgou Stankovičovou), proti sebelítosti humor, proti pýše věcnost. Když zahraniční návštěva obdivuje porcelán Havlových, odtuší suše: "Ty hrnky jsou z bazaru."
Bohužel právě ona věcnost lyrizovanému snímku chybí, divák nepamětník někdy tápe, kdo je kdo, počínaje jen naťuknutým vztahem Havlové s Janem Kašparem (Havlovy zástoje pomíjí vůbec) a konče veselými večírky včetně narozeninové zabijačky. Z nich vzniká mylný dojem, že život v disentu byl jeden velký mejdan, jenže těžké chvíle - prohlídky, výslechy, vězení - se točit nemohly. Dostupný materiál proto není dostatečně tematizovaný ani rytmizovaný a ve snaze docílit rozměru, kterému by televizní padesátiminutovka přesně sedla, připojuje motivy z jiného světa, třeba polemiku s Václavem Klausem.
Dokument budí respekt, ale nejvíc síly mu poskytla právě jeho hrdinka. Zatímco tvůrci jako by stále žasli, že byla "normální", že měla raději houby než lečo a že místo oficialit dávala přednost výletu s kamarády autobusem, z každého slova i výrazu Olgy Havlové čiší, že to považuje za naprosto přirozené.
Tím spíše při lehce vzletném finále diváka napadá, co by ta nesentimentální bytost asi filmařům řekla. Možná by je zase poslala k šípku.
