 |
Oldřich Nový měl k nejvyšším metám herecké profese nejen nakročeno, ale skutečně jich dosáhl, zásadní zvraty politických režimů mu však nemilosrdně házely klacky pod nohy. Poznal, že štěstí trvá jen chvíli a po něm přijdou křivdy, ústrky a intriky všedních dnů.
Je začátek února 1945 a německá okupační moc v Protektorátu má namále. Úřední mašinerie přesto dál funguje a deportace nepohodlného obyvatelstva pokračují. Po Židech přišla řada na takzvané míšence a patří k nim i budoucí herec Jan Skopeček. Ocitl se na deportačním shromaždišti v Praze na Hagiboru v nevhodnou dobu, je zima a on je nemocný. V rohu nákladního vagonu se třese zimnicí, když vtom vidí, jak se k němu v tlačenici blíží muž v lyžařské bundě a šponovkách.
Jeho skrýší se stalo léčebné sanatorium, kam byl přijat pod cizím jménem. Hlavu měl kompletně zafačovanou a nesměl ani promluvit, protože jeho charakteristický hlas byl jednoznačným poznávacím znamením.
