RECENZE: Jak Liam Neeson vyvolává duchy staré „dobré“ mafie

Premiérový film, který působí jako pamětnická repríza. To je akční gangsterka Noční běžec, jež ode dneška přináší do našich kin herecký souboj Liama Neesona s Edem Harrisem.

Zřejmě si padli do noty, takže spolu pracovali už potřetí: španělský režisér Jaume Collet-Serra od roku 2011 natočil s Liamem Neesonem snímky Neznámý, Non-stop a nyní Nočního běžce. Ve všech má Neeson zasmušilý výraz vyhaslého samotáře, kterého souhra okolností probudí a prověří v přímé akci. Tentokrát se kvůli „malé“ rodině, vlastnímu synovi, který se otce pro jeho zabijáckou profesi dávno zřekl, vzepře Neesonův hrdina rodině „velké“, tedy mafii, pro niž celý život vraždil a s jejímž kmotrem ve výtečném Harrisově podání ho váže celoživotní přátelství.

Noční běžec

50 %

Režie: Jaume Collet-Serra

Hrají: Liam Neeson, Joel Kinnaman, Ed Harris, Vincent D’Onofrio,

USA, 2015, 114 minut, titulky

Kinobox: 68 %

IMDb: 6.6

Scenárista opisuje

Ovšem jen do chvíle, kdy Harrisův zhýčkaný potomek cosi zpacká a snaží se zbavit svědka, jímž je čistě náhodou – vůbec se tu náhodami nešetří – pro změnu syn Neesonův. Nastupuje zákon odplaty, který berou do svých krvavých rukou otcové, v jejichž postavách film vyvolává duchy staré „dobré“ mafie.

Bohužel to není zdaleka první příběh, kde vlivní profesionálové tahají své zpovykané dětičky z maléru, a není ani nejlepší. Což platí hlavně o scénáři Brada Ingelsbyho, ve kterém se neobratnost – například otec se synem doma klábosí, ač vědí, že sem každou vteřinou vpadnou hrdlořezové – pojí s emotivní přepjatostí a jazykovým archaismem výroků typu „Chci, abys pykal!“.

Opisují se jak jednotlivosti – třeba zpitý hrdina v převleku Santy Clause, tak povšechná typizace prostředí, ve kterém se vyskytují špeluňky, drogy, boxeři, tetovaní svalovci, slečny na jedno použití a sem tam nevinná drobotina, jejímž ohrožením se lacině vydírá.

Starosvětská nálada

Navíc Noční běžec spadá do kategorie filmů, kde není s kým se sbližovat a komu věnovat plné sympatie. Omšelé kouzlo obou herců sice udělá své, ale jejich postavy zosobňují účelové zlo, které se nevykoupí pouze rodičovským hořem, nočními můrami, pozdní lítostí a výčitkami svědomí. Relativizace mravních kategorií zároveň relativizuje divákův osobní vztah k hrdinům, který se na pomyslné stupnici příchylnosti ustálí někde mezi body vlažný a neutrální.

Nač tedy lze v Nočním běžci vsadit? Na starosvětskou náladu, která se v celé mohutné vlně vrací do módy. Na herce, přičemž Neesonově podobě lidské trosky se vyrovná nejen aristokraticky vyžilý Harrisův kmotr, ale také Vincent D’Onofrio coby poslední spravedlivý mezi zkorumpovanými policisty.

Jágrova minirole

A na akci, která se též hlásí k dávné škole žánru. Žádné kudrlinky, žádné rafinované jemnůstky: štvanci jedné pochmurné vánoční noci sázejí na přímočaře rutinní rvačky, přestřelky, honičky.

Ovšem navzdory hromadě mrtvol se může Noční běžec zaštítit lehce výchovným poselstvím, že se vyplatí poslouchat rodiče, a pro českého diváka má drobný bonus vlastenecké hrdosti. Neeson totiž v jedné scéně sleduje hokejový přenos, jehož komentátor nadšeně řičí: „Přihrává Jágr!“ Škoda, že nás gangsteři na zápas nenechají dokoukat.