„Hrabalův hlas, který jsem slyšel poprvé, byl pro mě neskutečným zážitkem,“ přiznává režisér snímku Jakub Motejzík. Natáčel také s Hrabalovou múzou, jeho platonickou pozdní láskou, jíž říkal Dubenka; April Giffordová před kamerou čte ze spisovatelových dopisů.
Několik výjevů dokument aranžuje, Jiří Langer zosobňuje zralého spisovatele, Dominik Šťastný jeho železničářskou epizodu. Navíc tu dnešní studenti inscenují hrabalovské divadlo a značnou, poněkud odstředivou část tvoří překladatelé Hrabalových děl z Francie, Polska, Německa a Japonska.
Nechybějí ani detaily ze spisovatelova života, třeba že se v dětství topil nebo že v profesi výpravčího příliš nedodržoval předpisy, takže na něj museli dohlížet, nicméně fakta o Bohumilovi Hrabalovi už shrnuly jiné dokumenty; tady tvoří pilíř sdělení jeho hlas z jiných časů.
KOMENTÁŘ: Do kina už nechodíme na novinky, nýbrž na bezpečné odvozeniny |
Tak třeba popisuje své dospívání jako idylickou dobu, kdy měl pevné zdraví, pil hodně piva, potkával samé hezké slečny a válečná fronta se zdála být daleko. Frajeřil v kravatě a klobouku, až po nástupu komunismu v roce 1948 mu prý došlo, že se od éry elegance musí odstřihnout, a šel na Kladno.
V improvizovaných besedách se Hrabal dotýká různých témat, zmiňuje třeba, že veškerá náboženství považují smrt za začátek, nebo probírá „tyranii výchovy“, kdy „i žák neskonale trpí“. Ale hlavně hovoří o svém psaní.
Sám sebe označuje za pouhého „zapisovatele“ příběhů, kterých vyslechl spoustu. Jindy se vyznává z dávného pocitu, že „ti druzí jsou lepší, hodnější, moudřejší než já, proto i o sobě vyprávím přes ty druhé“. A vystihuje podstatu literatury výrokem „co nebylo řečeno, je důležitější než to, co se řeklo“.
Dosud neznámé záznamy z 80. let našly konečně své využití a když se v Kersku „na místě činu“ znovu sejdou lidé, kteří tenkrát Hrabalovi dychtivě naslouchali, má i nádech nostalgie své přirozené opodstatnění.
