Komparz ve filmech? Smoljak obsazoval rodinu, Václav Klaus Svěráka odmítl

  10:55aktualizováno  10:55
Pro filmová ocenění si obvykle chodí herci v hlavních a vedlejších rolích. Ale bylo by chybou přehlížet i titěrné role komparzistů. Režiséři do nich často rafinovaně skryjí své blízké příbuzné a kamarády. Leckdy se to pojí s milými lidskými příběhy – a my je pro vás investigativně odkrýváme.

Fotografie z natáčení snímku Vrchní, prchni. Scénu, kdy vrchní kasíruje známé herce, zatrhla cenzura kvůli Jiřímu Suchému, jenž vadil režimu. | foto: archiv Filipa Smoljaka

Exkluzivní miniroli ve filmu můžete získat například stylem Donalda Trumpa, jenž kdysi na žádost produkce komedie Sám doma 2 nechal obchodnicky vzkázat – jistěže smíte natáčet v mém newyorském hotelu, ale chci za to na revanš mluvenou roli! Čímž se zrodil štěk, kdy ztracený Kevin ohromeně bloumá luxusním hotelovým foyer, přičemž míjí Trumpa a ptá se ho na cestu k recepci.

Ne každý ovšem vlastní hotely jako Trump, nicméně nezoufejme – i tak máme šanci získat VIP miniroli. A to coby záskok. To když třeba nedorazí na plac nasmlouvaný komparzista, a tak ho nakvap nahradí člen štábu či někdo spřízněný, kdo má zrovna čas a typově se na roli hodí. Přesně jako se ke komedii Vrchní, prchni připletl i režisér Zdeněk Zelenka; přesněji k roli přiopilého ženicha v legendární svatební scéně „Ústí není Praha!“

„Na tom filmu dělala pomocnou režisérku Drahuška Králová, někdo jim vypadl, takže narychlo hledali tělo do kostýmu,“ vzpomíná Zelenka. Kostým byl totiž ušit pro vyššího muže štíhlé figury. „Drahuše si vzpomněla na mě, znali jsme se z dřívějšího natáčení filmu Páni kluci, studoval jsem tehdy FAMU. Zavolala a druhý den jsem stál na place. Byl jsem tedy angažován ne kvůli hereckému talentu, ale kvůli tělesným mírám. Tahle drobná výpomoc zapříčinila, že jsem ve filmových databázích uváděn i jako herec,“ podotýká žertem.

Podobně zaskočil v komedii Kulový blesk syn režiséra Ladislava Smoljaka – tehdy devatenáctiletý David Smoljak měl původně dělat asistenta produkce, ale nahradil herce, jenž si těsně před natáčením zlomil nohu. „Hrál jsem tedy toho dospělého syna rozvedených rodičů, kteří žijí separátně ve společném bytě, ale nemluví spolu, takže on jim frustrovaně přenáší vzkazy z pokoje do pokoje. Což nebyla tak složitá role už proto, že moji rodiče se předtím také rozvedli,“ říká David Smoljak.

Už o dva roky dřív se mihl i v komedii Marečku, podejte mi pero, k níž jeho otec spolunapsal scénář. „Tam mám detail: sedím ve třídě mezi maturanty, načež vejde maličký Tomáš Holý se vzkazem od ředitele, profesor chemie pan Filipovský ho přes pojízdnou laboratoř nevidí, třída se hihňá a já se k tomu Tomášovi nakláním a naznačuju mu – zaťukej, zaťukej!“

Vidět (a hlavně slyšet) je David Smoljak i ve Vrchní, prchni. Začalo to natočením scény, kde se na zasněženém parkovišti ptá: „Neviděli jste někde vrchního? Já platím za celou výpravu.“

„Načež jsem přišel na nahrání postsynchronu do studia, kde se zrovna rozčiloval produkční, že mu nedorazili další domluvení lidi. A tak jsem kromě svého postsynchronu namluvil ještě další dvě postavy: fotografa, který fotí svatbu a volá: Nevidím pana vrchního! A ještě jednoho opilce, který se hlásí o pivo.“

Hraje celá rodina

Máte-li komedii Vrchní, prchni rádi, pak jste si možná všimli, že v úvodu na srazu abiturientů obsluhuje promítačku s diapozitivy bavič Karel Šíp. Přijel si tehdy ze známosti okouknout natáčení, načež režisér Smoljak ho takto akčně zaangažoval. 

Zlidověla i scéna, kde si host v pivnici falešnému vrchnímu stěžuje, že má úplně odkrvenou ruku. Je to Josef Koudelka – cimrmanovský herec, který se před emigrací mihl i v Kulovém blesku, kde na radnici fotí strnulé novomanžele. Mimochodem: Josefa Koudelku si jak kvůli shodnému jménu, tak jisté podobě lidé často pletou se světově známým fotografem, jenž rovněž emigroval.

Zpět ale k filmu Vrchní, prchni, který je z hlediska minirolí pozoruhodný tím, že v něm režisér Smoljak mistrně a nenásilně uplacíroval celou rodinu. Jeho maminku spatříte, jak se vybavuje se sousedkou před barákem, zatímco soused Pařízek (Zdeněk Svěrák) vede „inženýra Králika“, přičemž ji vykolejí dotazem, jestli už šel domů Prdlavka.

Fotogalerie

Ve scéně, kdy falešný vrchní nechtěně natrefí na ředitele horského hotelu (Jaroslav Vozáb), sedí mlčky v křesílku Smoljakova druhá manželka Dáša. A zahrály si i jejich malé dcerky Katka a Bětuška – vezou se na saních tažených psím spřežením, které řídí samotný režisér Smoljak. 

Největší roli z rodiny ale získal Smoljakův jedenáctiletý syn Filip, jenž ve směšné pruhované kombinéze asistuje u obhlídky rodinné škodovky a pomáhá hlásit, že světla svítí, stěrače stírají a klakson troubí.

Filip Smoljak se ucházel o roli už v komedii Na samotě u lesa, na což má vzpomínku: „Otec se jako spoluautor scénáře účastnil příprav a všude mě brával s sebou, a tak mě podstrčil režiséru Menzelovi, když se vybíral chlapeček do rodiny Lavičkových. Já ale, bohužel, vůbec nebyl nadané dítě – určitě ne herecky; byl jsem trémista. Což se projevilo na castingu, kde jsem nebyl schopen říct větu: Pane otče, vy jste řekl, že když bude hodně vody, že nám pustíte kolo a budete vyprávět tu historku o vodníkovi.“

Filip se pokaždé zasekl už po prvních dvou slovech. „Místo ‚otče‘ jsem pořád říkal ‚oč-de‘. Asi šestkrát jsem to za sebou popletl, otec v koutku psychicky trpěl, jak má neschopné dítě, až mě konečně vyhodili. Pak mi otec jako učitel a pedagog poradil, že jsem měl jednoduše říct ‚oče‘; hned chytře vymyslel, jak tomu malému bezradnému herci pomoct, ale bohužel rada přišla pozdě.“

Filipa Smoljaka postřehnete i v Kulovém blesku, kde ho na chodbě činžáku coby školáka s brašnou peskuje (opět jeho skutečná) babička (Smoljaková). A v roce 1987 si zahrál i v Nejisté sezoně, kde si na úplném začátku filmu přichází ve vojenské uniformě do herecké šatny pro autogram.

Jen o jeden obraz dřív si v témže filmu vyzvedává kabát tehdy dvaadvacetiletý Jan Svěrák. Ten dnes přiznává, že kdysi býval ke Smoljakovu rodinnému nepotismu při obsazování minirolí poněkud kritičtější: „Zpočátku jsem to Láďovi vyčítal, jak si ve filmech natáčí tu rodinu, že je to trochu trapné. Ale posléze jsem i já došel k názoru, že je vlastně fajn mít své nejbližší zachycené ve filmu, když jim bylo pět, osm, patnáct let – u rolí, kde na tom tolik nesejde.“

A dává příklad, jak to sám jako režisér efektivně a účelně využil u natáčení Kolji: „Kolja – Andrej Chalimon – byl tehdy pětiletý. Takže když se o zimní pauze vrátil domů do Moskvy nebo když si potřeboval odpočinout, tak jsem místo něj nasazoval jako dubléra našeho pětiletého Frantu. Měla-li Koljova ručička v detailu sáhnout po džusu, může na to zaskočit náš Frantík. Totéž – když Koljova dětská ručička šmátrá po okýnku v letadle. Nebo zimní scéna, kdy Kolja jezdí hrobníkovi na lopatě – i to je náš Franta.“

A potom tu máme tu roztomilou scénu, kdy náš hlavní hrdina, postrádající automobil, neuroticky trpí v motorovém vláčku, neboť mu do ucha píská gumovou hračkou dotěrný rozpustilý chlapeček. „Tam hraje Franta sám sebe,“ pokračuje Jan Svěrák. „A když už byl ve filmu František, tak jsem musel obsadit i o čtyři roky starší Kačenku – ta hraje na klavír coby žačka, když náš hlavní hrdina přijede ke své mamince – Stelle Zázvorkové, která ji vzápětí vyprovází se slovy, že dneska to hraní nebylo nic moc.“

Jak ale Jan Svěrák návazně připomíná, se scénami, v nichž se mihnou vaši blízcí, můžou nastat mrzutosti ve střižně. „Když totiž zvažujete, zda tu scénu zkrátit, ovlivňují vás pak v rozhodování mimoumělecké důvody.“

Uvede příkladem relativně čerstvou bolístku z filmu Po strništi bos: „Tam jsme obsadili dceru střihače Aloise Fišárka, která byla bezvadná, ale pak jsme se rozhodli, že tu scénu vyhodíme, protože byla v začátku filmu a zdržovala. A to byl boj. Protože umělecké důvody říkají – vyhodit. Ale jak to vysvětlit doma? Vždyť ta holka to zahrála skvěle a bude bulet.“

Václav Klaus odmítl

Jan Svěrák obsazuje minirole spřízněnými dušemi rád. Ve Vratných lahvích se u okénka vystřídaly postupně všechny jeho asistentky produkce.
Často v jeho filmech můžete postřehnout i Davida Raucha. „Což je můj bývalý asistent režie, dnes filmový producent. Poprvé se mi objevil v Jízdě, kdy se ho jde Aňa na něco zeptat. Víc je vidět v Koljovi, kde hraje jednoho z těch dvou obhroublých saniťáků (konkrétně toho s nalepeným knírkem a řetízkem), kteří Kolju ve dveřích spěšně vnutí Loukovi.“

Pravidelně se mu ve filmech objevuje i právník František Vyskočil, jeho kamarád z dětství. Anebo Martin Dostál. „S tím jsem napsal Jízdu. Oba se objeví třeba v Tmavomodrém světě, kdy přijdou v uniformách wehrmachtu obsadit letiště.“

Jan Svěrák je přesvědčený, že je to nejen potěšení pro kamarády, ale že to filmům prospívá i kvalitativně. „Skutečně dobrého herce na tyhle role statistů většinou neseženete, protože se vám na to vykašle; každý chce mluvenou roli. A když vám přivedou komparzistu, bývá z něj cítit, že si přišel vydělat svých pět set korun a že chce být vidět, ale nedodá vám tam osobnost. Vy ale potřebujete, aby i ta malá postavička měla svůj příběh, který do filmu vkládá už tím, že tam jen někde postává – tak jako jste cítili zjevnou autoritu z pana režiséra Kachyni, který hrál v Obecné škole inspektora.“

V témže filmu do roličky zmrzlináře na motorce zase obsadil řidiče, který jezdil se štábem. „Jmenoval se Ruda Hammer. Byl to takový uřvaný chlápek s krásně zarudlým obličejem – hrozně se mi líbil. Tu roli dostal poté, když ji neměl čas natočit Michael Kocáb.“

A ještě si vybavme scénu z venkovské pošty u Benešova, kam na nákladním vlaku doputovali omylem oba hlavní dětští hrdinové Obecné školy: chlapci do telefonu dočtou diskrétní erotický vzkaz pana učitele Hnízda adresovaný paní učitelce na Žižkov, položí sluchátko, odcházejí. Úřednice, která je slyšela, je z toho jako ve snách, načež zpoza přepážky se vykloní úředník a pragmaticky se jí ptá: „Zaplatili?“

„A teď si představte, že by tím úředníkem byl tehdejší ministr financí Václav Klaus. Nabízeli jsme mu to, ale odmítl nás; asi mu to připadalo nějak trapné,“ říká Jan Svěrák.

Daniela Kolářová ve filmu Obecná škola (1991)
Václav Jakoubek, Libuše Šafránková a Jan Tříska ve filmu Obecná škola (1991)

Zato se mu povedlo umluvit vlastní babičku Růženu Svěrákovou, aby vykoukla ve scéně na hřbitově, kam jde malý Eda vyměnit kytky na hrob svého brášky, jenž zemřel po šlápnutí na rezavý hřebík a následné otravě krve.

„Přišlo mi tenkrát,“ vysvětluje Jan Svěrák, „že když už tam má nějaká paní nabírat vodu z pumpy, tak proč by to nemohla být zrovna ta maminka, která si to osobně prožila a kterou ve filmu hraje Libuše Šafránková? Takovými střípky se film ještě víc nabije; ten člověk do toho vnáší kus svého charakteru neřkuli duše. Čili když se tam ti dva kluci baví o tom, že maminka tehdy spolykala prášky, a vy tam zahlédnete tu paní, která si to skutečně prožila, má to pro mě osobně neuvěřitelnou sílu. A myslím si, že něco z té síly se musí prodrat i k divákovi.“

Celé to pak hezky pointuje fakt, že na filmovém hrobečku je reálná fotografie jejího prvorozeného syna, který se rovněž jmenoval Zdeněk Svěrák.
A jelikož všechno souvisí se vším, tak nezapomeňme na to, že Zdeněk Svěrák má o deset let mladší sestru Boženku, která je v Obecné škole vyobrazena jako batole. A právě ji režisér Jan Svěrák vytáhl před kameru ve filmu Vratné lahve, a to ve svatební scéně na radnici, kde v mlčenlivé roli svědkyně postává (pozor!) po boku svého bratra Zdeňka Svěráka.

Krásný nápad, ne? „A zase – je to člověk, pro kterého to natáčení bylo důležité,“ vysvětluje svůj záměr Jan Svěrák. „Vyzařuje z ní, že to velmi intenzivně prožívá – tak jako lidi intenzivně prožívají svatby.“

Nejmilejší zlatý zub

Velmi intenzivně prožíval svou drobnou roli starožitníka ve filmu Kolja i filmový historik Pavel Taussig. „Měl jsem z toho velké trauma, protože jsem to kazil,“ přiznává po letech. Jako filmový znalec se vystresoval vědomím, jakých fatálních hereckých chyb se dopouští. „V jednoduchém dialogu jsem opakovaně nedokázal udržet rovnoměrnou hlasovou rovinu.“

Točilo se v autentickém starožitnictví v Nuslích, kvůli čemuž se musely na ulici zastavit tramvaje. „Bylo léto, pátek odpoledne, všichni ve štábu se už těšili, že je Honza Svěrák pustí domů, a teď se to se mnou zadrhávalo, já byl čím dál nervóznější. Vyvrcholilo to tím, že slyším, jak někdo z produkce telefonuje na dopravní podnik a omluvně říká – ano, ano, my jsme původně chtěli jen hodinu a půl, ale potřebujeme to ještě o hodinu prodloužit.“

Do toho zřejmě lidé ze štábu začali za Taussigovými zády šeptem remcat, kdo sehnal tohohle neschopného herce. „Protože najednou Honza říká: Prosím vás, přátelé, já jsem vám zapomněl říct důležitou věc. Pan Taussig není nějaký herec z oblastního divadla, on je autorem námětu – aby oslabil tu nevoli vůči mně, protože už mě chtěli skoro lynčovat.“

Nakonec Taussig přece jen úkol zvládl. „Načež když jsem odcházel, tak si vtipný Honza neodpustil poznámku: Co, Pavlíku? Ještě pořád máš touhu stát se hercem, až budeš velkej?“

S Pavlem Taussigem si ale povídáme hlavně o tom, kdo se kde mihl v českých filmech. „Znáte film Jana Němce O slavnostech a hostech? Tam statoval při hostině třeba Josef Škvorecký, jehož manželka Zdena Salivarová měla v tom filmu velkou roli,“ nadnese. „Nebo méně známý film Konec jasnovidce z roku 1957 v hlavní roli s Milošem Kopeckým. Ten dalekohledem obhlíží okolí a spočine pohledem na opalující se nádherné ženské, což je režisérka Věra Chytilová, se kterou tenkrát Kopecký chodil.“

Záběr z filmu Čintamani a podvodník

Záběr z filmu Čintamani a podvodník

Nápadité je i finále komedie Jak básníkům chutná život, kdy se k vlaku flákačsky nechají dovézt multikárou režisér Dušan Klein a scenárista Ladislav Pecháček převlečení za nádražáky.

Pavel Taussig si vzpomene i na to, jak do svých filmů obsazoval režisér Oldřich Lipský svého tatínka Viléma. Všimnout si ho můžete třeba v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje, kdy na Konopišti otevírá dveře auta Luďku Sobotovi.

Podobně si režisér Jiří Krejčík oblíbil tatínka Jiřiny Bohdalové, jenž se mihl třeba v komedii Svatba jako řemen jakožto „manžel tety Růži“. Což sama Jiřina Bohdalová potvrzuje a přidá hezkou historku z natáčení filmu Čintamani a podvodník: „Táta tam hrál po boku Vlasty Brodského ve vlakové scéně. U čehož jsem osobně nebyla, takže když potom táta přišel domů, vyptám se ho, jak natáčení probíhalo. A táta pyšně povídá: No co ti mám vyprávět – já to musel opakovat jenom třikrát, kdežto Brodský opakoval devětkrát! Zapomněl ovšem dodat, že Brodský tam měl dlouhý monolog, zatímco táta musel jenom vycenit na kameru zlatý zub.“

Režisér Krejčík měl prý jejího tatínka coby statistu natolik rád, že pro něj jednou nechal poslat auto až do Vysokých Tater, kde byli rodiče Jiřiny Bohdalové na rekreaci.

Potupa bez honoráře

Velmi vděčné jsou i rafinované filmařské odkazy, které sotva postřehnete. Třeba ve filmu Divoké včely – na náhrobku je na dvě sekundy vidět rámeček s portrétem Ani Geislerové.

Podobně si filmařsky pomohl i režisér Jiří Strach, když točil klasickou detektivku Vyvraždění rodiny Greenů. K čemuž říká: „Celou dobu se tam řeší dědictví toho starého pana Greena, který je sice dávno po smrti, ale současně je součástí příběhu jako velmi živá figura. A to i díky tomu, že tam visí portrét Rudolfa Hrušínského, kterého jsem si se souhlasem jeho rodiny nechal namalovat. A díky tomu tvrdím, že Rudolf Hrušínský posmrtně vytvořil další postavu. Protože jak ho máme namalovaného, umíme si ho díky tomu živě představit, personifikuje se nám svými typickými gesty.“

Ale vyloženě tragikomickou historku s minirolí zažil Jiří Strach jako dítě, když se v roce 1986 ocitl na natáčení německého seriálu Heimatmuseum. „Hrál jsem tam hlavního hrdinu ve věku mezi osmi a deseti lety, aby si mou postavu poté převzal dospělý herec. A německý režisér Egon Günther se tenkrát zamyslel – že v té přechodové mezifázi by se mohl v seriálu krátce objevit někdo zhruba v maturitním věku. A ptá se mě – nemáš bráchu?“

A Jiří Strach věděl, že staršího bratra má. „Takže mého sedmnáctiletého bráchu přivezli z Prahy na plac do Žatce. A protože to byl válečný seriál, tak ho ostřihali nakrátko, obarvili nazrzavo, vyvedli před režiséra, který se zamračil a pravil – hm, ten se mi nelíbí.“

Načež ho posadili s ostřihanou nazrzavo obarvenou hlavou zase do auta a poslali zpátky do Prahy – bez honoráře, bez náhrady. „A můj brácha se po tomhle zážitku tak naštval na všechny filmaře na světě, že druhý den šel a podal si přihlášku na medicínu. A místo filmové hvězdy se z něj stal lékař.“

Autor:

Nejčtenější

POSLEDNÍ DOJMY: Seriál Hra o trůny skončil. Jak, to už není důležité

Z finále seriálu Hra o trůny

Představa, že ve stejném okamžiku miliony lidí na celé světě zklamaně vyhrkly: „A to má být všechno?!“, je svým...

GLOSA: Leoš Mareš na koncert v O2 areně přivedl i Freddieho Mercuryho

Leoš Mareš 16. května 2019 v pražské O2 areně

Po roce je Leoš Mareš opět v O2 areně. Ve čtvrtek v Praze absolvoval první ze série tří koncertů. Měl vyprodáno a...

Eurovizi vyhrál favorizovaný Nizozemec, Lake Malawi skončili jedenáctí

Duncan Laurence z Nizozemska ve finále Eurovize 2019.

Příští ročník Eurovize se díky vítězství Duncana Laurence bude konat v Nizozemsku. Česká kapela Lake Malawi si vedla...

GLOSA: Madonna v Eurovizi? Naživo dost ostuda, ze záznamu úplný výsměch

Madonna jako host na finále Eurovize 2019 v Tel Avivu

Ještě několik dní před vysíláním sobotního finále letošní Eurovize nebylo jisté, zda americká zpěvačka Madonna v Tel...

RECENZE: Bohdalová s Hádkem se octli v Kleci. A tam jsou nejsilnější

Jiřina Bohdalová a Kryštof Hádek ve filmu Klec

K čistému thrilleru chybělo – či spíše přebývalo – jen málo. Ale za dramaturgickou nejistotu Klece, kterou Česká...

Další z rubriky

VIDEO: Já se vrátím, slíbil a splnil. Přichází Terminátor: Temný osud

Arnold Schwarzenegger ve filmu Terminátor: Temný osud

Arnold Schwarzenegger ve své nejslavnější filmové sérii je zpátky. Snímek Terminátor: Temný osud vejde do kin 31....

VIDEO: V Cannes vítají Tarantinovu novinku Tenkrát v Hollywoodu

Leonardo DiCaprio ve filmu Tenkrát v Hollywoodu (2019)

U příležitosti své světové premiéry v hlavní soutěži festivalu v Cannes zveřejnil snímek Quentina Tarantina Tenkrát v...

RECENZE: Almodóvarovo alter ego hraje Banderas s únavou samoty v očích

Záběr z filmu Bolest a sláva

Film Bolest a sláva, který jde do kin souběžně se soutěží v Cannes, je silně osobní výpovědí španělského režiséra Pedra...

Jaguar XF 20d AWD 2017 · DPH
Jaguar XF 20d AWD 2017 · DPH

r.v. 2017, naj. 55 247 km, diesel
650 000 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz