Němcův film poodkryl do duše okno

Noční hovory s matkou, vítězný film Jana Němce z letošní videosekce festivalu v Locarnu, nepřímo dokazuje, jakou výhodu mají umělci. Zatímco běžný smrtelník zůstává se svými výčitkami a pochybnostmi sám, filmař otočí hledáček kamery na sebe - a už se přiznává, vyrovnává, omlouvá. Tuhle cestu, kterak se smířit se svými mrtvými i sám se sebou, kterak dopovědět, co nestihl či neuměl a co ho tíží, podniká režisér na trase tramvaje číslo 11 rodnou Vinohradskou třídou, spojující snad veškeré symboly, o jakých může tvůrce snít - od svatého Václava po krematorium.

Jistě, ne každý z takových "kšaftů", řečeno s básníkem, má šanci oslovit diváky; těm může být umělcovo nitro srdečně ukradeno. Ale Němcova zpověď, ač silně osobní, je i sdělná. V pohledu na vlastní osobu nachází smysl pro sebeironii, netají ješitnost, a hlavně: nepředvádí hořkost, sebelítost, tvůrčí trýzeň.

Opožděný dialog s matkou není veden pomocí velkých slov, nýbrž malých detailů - stříbrné lžičky, přisprostlé písničky, poznámek hodných pravé tchyně na adresu Němcových žen. Prvá z nich, Ester Krumbachová, tu sama pronáší kouzelný monolog o Němcově pití: "To není sebevražda, sebevražda je elegantní, ty to děláš blbě"; tu druhou, Martu Kubišovou, matka jen komentuje coby "hvězdu s nosem nahoru" - a režisér odpovídá jednou ze svých psaných glos: Matko, to je lež jako věž.

Noční hovory s matkou
Scénář a režie:	Jan Němec
Hrají:	Karel Roden, Zuzana Stivínová
Produkce:	Jan Němec Film
Délka:	65 minut
Internetová distribuce videokazet:	Shopcenter
Příloha iDnes k filmu

Tyhle průběžné titulky, snad "esemesky" či "hlášky" svého druhu, povýšil Němec na osobitý prostředek filmové řeči. "Opoznámkoval" jimi třeba dlouhé roky v emigraci, které tak získávají hutný, a přitom výmluvný výraz pohlednice z Kalifornie. Ale především rehabilitoval digitální video, které záplava samouků užívá jako metodu pro metodu, těkání pro těkání. Je filmařem, jenž s technickou vymožeností umí zacházet tak, aby každé "kouzlení" mělo příčinu a smysl. Základní nápad, stanovený úslovím "oko - do duše okno", se například promítá v oválné stylizaci obrazu, někdy "rozbitého" na způsob krasohledu. Černobílé záběry ze srpna 1968 zase fázuje na úsečná zastavení, nálady dokresluje nezvykle volenou hudbou a dramatickými "výpadky" zvuku. Zvláštní svět duše, jehož okno Němec poodkrývá moderními postupy, přesně doplňují civilní projevy Zuzany Stivínové a Karla Rodena - ten se obzvláště věrně, "neherecky" ve své výpovědi ošívá, jako by celý nesvůj teprve hledal přiměřená slova pro chvíle tak citové.

Ovšem stavba Nočních hovorů s matkou se v poslední části mírně rozklíží, od působivé důvěrnosti dvou lidí uhne k historkám o jiných, třeba o ještě neprezidentském Václavu Havlovi a jeho bramborovém salátu, a zejména pak k Němcovi samému. Pozdní smiřování matky a syna, úhelný prvek filmu, jako by byl překryt závějí fotografií nejen z rodinného alba. Nicméně zajímavý film to bezesporu je. Těžko si lze představit, jak by jeho obsah soukromého výprodeje i jeho nezvyklý tvar působily na plátně, ne každý také musí tleskat obojímu. Ale za vidění rozhodně stojí.

Režisér Jan Němec.

Režisér Jan Němec s asistentkou iDNES Šárkou Jakšiovou během on-line rozhovoru.

Režisér Jan Němec s asistentkou iDNES Šárkou Jakšiovou během on-line rozhovoru.