RECENZE: Jak distributor poslal naivního Narušitele do kin na popravu

Typicky česká kategorie dojemně špatných filmů se rozrostla o novinku jménem Narušitel. Vymyká se pouze tím, že jejímu tvůrci je teprve osmnáct let.

Samozřejmě nadšenecké mládí neškoleného filmového amatéra představuje jednu polehčující okolnost, vždyť do kin se už vnutily i horší kousky od absolventů FAMU. Druhou položku smířlivosti pak přidává skutečnost, že David Balda vzdal v Narušiteli hold svému dědečkovi, armádnímu pilotovi, jemuž věnoval i krátký dokument Historie jednoho letadla.

Jenže hranice, kdy se naivismus roztomilý překlápí v naivismus nesnesitelný, je v hrané tvorbě obzvláště tenká a publikum má za standardní vstupné nárok na profesionální dílo. Před platícími diváky jsou si všechny filmy světa rovny a pak svépomocný Narušitel nemůže poskytnout souměřitelný zážitek, přestože z překrásných výškových záběrů, kdy za kamerou stál sám režisér, dýchá nepochybně upřímná, až srdceryvná láska k létání.

Pohříchu Balda spolu s Petrem Kultem, jenž účinkoval v jeho předešlých amatérských snímcích, napsal také scénář, v němž se nejlepší úmysly srážejí s nejkřiklavější neobratností, a coby režisér okoukal nejomšelejší klišé od vypravěčského rámce plného balastu po pusté klipové výplně tréninků, údržby či letů s tklivou písní Michala Hrůzy.

Petr Kostka coby zestárlý hrdina začne vyprávět vnukovi svůj příběh. Od roku 1960, kdy jako kluk na louce vykřikoval „Taky budu pilot“, se přes zbytečné vysvětlivky posune k výcviku se třemi kamarády pod vedením laskavého mentora čili Jiřího Dvořáka, kde se zjeví i dětinsky karikovaný estébák, zlotřile zhášející cigaretu o posvátné letadlo. Vůbec špehové jsou „nenápadní“ až běda, ví o nich každý v sále s výjimkou hrdinů, kteří se po záhadné nehodě diví, jak se mohl o jejich tajném plánu někdo dozvědět, a přitom sami vetřelce zaslechli i zahlédli o pár záběrů dříve.

Narušitel

25 %

Česko, 2019, 90 min

Režie: David Balda

Scénář: David Balda, Petr Kult

Hrají: Pavel Neškudla, Jiří Dvořák, Petr Kostka, Stanislav Zindulka, Veronika Arichteva, Matěj Anděl, Jan Sklenář, Filip Richtermoc, Ludmila Zábršová-Molínová, Jaroslav Lorenc

Kinobox: 40 %

IMDb: 4.4

Podobných nelogičností se v Narušiteli najde nespočet, počínaje estébáckou kovbojkou kolem „pohozeného“ tajného spisu a konče postavou manželky, která se prostě jen tak náhle vyskytne, a Veronika Arichteva zjevně neví, co s ní. Své stroje postavy zvládají, třeba za totality běžný zásah letecké hlídky vůči „narušiteli“ v sobě nese napětí, ale neměly by mluvit, protože pak z nich vypadávají fráze.

Lze pochopit to, co ve filmu chybí, například na zobrazení tragického pádu letadla nejspíše nezbyly peníze. Horší však je, co v Narušiteli přebývá, a toho je dost, protože začátečník neumí pracovat s náznakem. Chlubná zpověď ústředního padoucha ve finále posouvá téma protikomunistického odboje k nechtěné parodii, nemluvě o banální tečce s chudým listopadem 1989.

Zkrátka hrdá rodová příslušnost dojímá, ale nepomůže, mladický elán odzbrojil známé herce, ale neomlouvá. Z Narušitele plynou dvě ponaučení: když něco miluji, nemusím to hned točit, a když jsem distributor, musím umět odmítat nedodělky. Jinak pěstuji falešné sebevědomí lidí, jejichž výtvory přitom posílám do kin jako na popravu.