Co vás teď vedlo k natočení komentáře k DVD edici filmu Zítra se bude tančit všude? Ještě se nahlas vyrovnat se svou minulostí?
Ne, vůbec ne. Když se na mě obrátili s prosbou, abych jim dal autorská práva – což jsem okamžitě udělal – tak se mi zdálo, že bez jakéhokoli komentáře je to prostě jenom taková komická "prča". Že je tedy skutečně velmi důležité, aby ten, kdo se na to podívá, znal jakýsi dobový kontext od autora.
Jak složité bylo vůbec rozhodnutí mluvit otevřeně o vlastním podlehnutí komunistické ideologii?
Já o tom mluvím už od roku 1963. Takže dnes už to těžké rozhodování není. Celý příběh obratu myšlení naší generace trval asi sedm let. Od té doby, co jsme vzali rozum, až do pražského jara. Takže tam na to bylo dost času. A samozřejmě že to nebyla žádná legrace.
Pak jsou ale umělci, kteří mají podobnou zkušenost, ale mluvit o ní nechtějí...
To je jejich věc.
Ale pro pochopení, o co tehdy šlo, jsou takové komentáře přece cenné... Já jsem o tom už vydal čtyři knihy. Takže jsem to vysvětloval už mnohokrát, v těch knihách může každý nalézt odpověď. Mimochodem, co tomu komentáři říkáte vy? Zdá se vám, že to tam patří, nebo ne?
Myslím, že to tam určitě patří. Důležité to je hlavně pro mladší generaci. Jen komická "prča" to nebyla.
Já jsem to v tom několikaminutovém úvodu řekl a myslím, že velmi srozumitelně. Končí to tím, že je úžasné, že si na to v této době může každý udělat názor, jaký chce, a dokonce ho i vyslovit veřejně. Považuji to za součást svého života, kterou neobhajuji, jen ji vysvětluji.
Nemělo by se to stát třeba i součástí výuky na středních školách?
Ano, to by bylo myslím dobré. Ta edice je strašně záslužná, ale považuji skutečně za chybu, že u prvních dvou titulů – Botostroj a Rudá záře nad Kladnem – tam k tomu není žádná poznámka. To je škoda. Ale teď se z toho možná redakce poučila.
Námět ke scénáři toho filmu je také váš?
Scénář dělal režisér Vlček a Božena Šochová, která byla funkcionářkou svazu mládeže. Když se dostali do problémů a nevěděli si s tím rady, tak mě k tomu přizvali jako dramatika. Takže jsem přišel k námětu, který nebyl můj. A pokusil jsem se z něj udělat film, který odpovídal mému tehdejšímu duševnímu a duchovnímu stavu.
O čem film jePavel Kohout je autorem scénáře k muzikálu Zítra se bude tančit všude z roku 1952. Film pateticky oslavuje mládežnické organizace. Vylíčení podlehnutí dobové iluzi nepostrádá určitou bezprostřednost. I přes intriky nepřejících se podaří od tepu doby odtrženému etnografovi Pavlovi nalézt životní naplnění v optimistickém kolektivu stejně smýšlejících svazáků. |
Já bych tomu muzikál neříkal. Celá ta "legrace" spočívá v tom, že film, který je považován za jeden z nejkomunističtějších, líčí vážný pokus zachránit moravské lidové písně.
Ale ten zájem o folklor lze brát i jako odsouzení celé tehdejší západní populární hudby. A třeba scéna, v níž se lidé v krojích vypořádávají s imperialisty... To je přece dost zatížené dobovou ideologií, nebo ne?
Ano, to se musí brát tak, jak to je. Ale podle mého názoru je to věrný obraz doby spočívající v tom, že v té chvíli, kdy se to točilo, tak ještě byly statisíce lidí, kteří měli pořád iluzi.
A vy sám jste v té době ještě neměl žádné pochyby?
Pochyby jsem začal mít až na vojně, kam jsem šel v roce 1952. A v roce 1954 jsem už psal kritickou hru Zářijové noci.
