Na sklonku léta 1968 se prolnuly dvě navenek nesouvisející dějinné okolnosti. S počátkem plíživé normalizace se zkrátil pracovní týden ze šesti dní na pět. Češi tak náhle měli víc volna, aby se mohli uzavřít do vnitřní emigrace. Proto se náhle vyrojilo tolik podobných inzerátů: „Koupím chatu, chalupu. Zn: Na samotě u lesa.“
Po chalupách se v roce 1970 rozhlíželi i scenáristé Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Tou dobou ještě byli do sebe autorsky málem zamilovaní a chtěli si být co nejblíž. Sjezdili a obhlédli kdejaké venkovské stavení, až našli. U Ledče nad Sázavou na úpatí vrchu Melechov se usadili Svěrákovi, a to v chalupě stařičkého pana Lukšíčka. A asi jen dvě stě metrů nad nimi se u Žáčků uhnízdili Smoljakovi. „Ale pozdější námět filmu Na samotě u lesa se soustředil na tu naši chalupu,“ upřesňuje Zdeněk Svěrák. „Lavičkovi – to jsem já s manželkou a naše dvě děti.“
Jirka to vyřešil tak, že nezačal natáčet, dokud mu Třísku neschválili. Čili my už jsme byli na place – jeden den nic, druhý den nic... Ale náklady už běžely, až na Barrandově ztratili nervy a Jirka přišel a s radostí nám sdělil: Povolí nám Třísku, točíme!
