RECENZE: Honička, červi, rytíři. Gilliamův vysněný Quijote ústí ve zmatek

S projektem Muž, který zabil Dona Quijota přišel režisér Terry Gilliam před devětadvaceti lety. Až nyní jej dovedl do kin. Stojí výsledek za tolik úsilí?

Z filmu Muž, který zabil Dona Quijota | foto: Bioscop

Stará moudrost praví, ať jsme opatrní ve svých snech, neboť by se mohly uskutečnit. Gilliam na ni zjevně nedbá. Prokázal stylovou posedlost bojovníka s větrnými mlýny i velkodušnost vítěze, nad sérií minulých katastrof i současných žalob o vlastnictví práv mávl rukou. Hlavní prý je, že film Muž, který zabil Dona Quijota nakonec přece jen vznikl a jemu osobně se líbí.

Budiž mu přáno, ostatně kdo jiný by dovedl obětovat takový kus života honu za chimérou? Jenže diváka okolnosti nezajímají; platí za příběh. A ten se tříští v mozaiku motivů, nápadů, časových skoků, vtipů, přeludů, vzpomínek, úvah, vzkazů. Gilliam umí svou bezhraničnou fantazií oslnit a vzápětí nudit, jako by vším, co při dlouhém čekání na realizaci nastřádal, chtěl teď svět doslova zasypat. Bohužel to nejde.

Přitom snímek stojí na silné výchozí myšlence: filmař přijede, odjede a nestará se, jak poznamená životy místních. Adam Driver čili cynický mistr reklam, jenž už rezignoval na umělecké plány mládí a jen kontroluje, aby měl před kamerou „samé rozesmáté lidičky všech ras“, z profesní dekadence uteče do vsi, s jejímiž obyvateli točil svůj debut o Donu Quijotovi. A zjistí, že Jonathan Pryce coby švec, jenž tehdy sehrál titulní roli, už v ní zůstal. A byť jej považují za šílence, je donkichotskému snu věrnější a ve svém bludu šťastnější než režisér.

Muž, který zabil Dona Quijota

Španělsko / Belgie / Portugalsko / Velká Británie, 2018, 132 min

Režie: Terry Gilliam

Scénář: Terry Gilliam, Tony Grisoni

Hrají: Adam Driver, Jonathan Pryce, Olga Kurylenko, Stellan Skarsgård, Joana Ribeiro, Jason Watkins, Óscar Jaenada, Rossy de Palma, Sergi López, Paloma Bloyd, Juan López-Tagle, Mario Tardón, Jordi Mollà, William Miller, Patrik Karlson, Bruno Sevilla, Lidia Franco

Hodnocení: 55 %

Od první sekundy sálá z plátna nálada Španělska, do níž se vejde pašijový průvod, honička s policií, dokonce krev – „naštěstí ne moje“, ale také muslimové, takřka švankmajerovské animace jídla, mršiny, červi, zlato, rytířské souboje.

Překrásně natočená, ale rozvolněná obrazová hostina postrádá řád, realita se mísí s představami a vzpomínkami ve zmatek – a kdykoli jej Gilliam zkusí vysvětlovat, kouzlo ještě oslabí. Se splněným snem zůstal sám.