RECENZE: Dala jsem mu ultimátum. A pak jsme byli zase šťastní

Hrané dokumenty se v Česku většinou nedaří, ale Můj život s Bohuslavem Martinů přináší čestnou výjimku, v lecčem dokonce příklad, jak by měly vypadat. Skladatele hraje Petr Stach, jeho ženu Tereza Hofová a po krátké pouti vybranými kiny uvede film 30. listopadu ČT2.

Tereza Hofová ve filmu Můj život s Bohuslavem Martinů | foto: ČT

Můj život s Bohuslavem Martinů vznikal původně jako „malý dokumentík“ výhradně pro obrazovku, ale protože se projekt v režii Jakuba Sommera vydal zajímavým směrem a zaujal i na festivalu Zlatá Praha, troufne si od 18. listopadu v několika sálech na velké plátno. 

Samosebou nemá ctižádost masového hitu, na druhé straně však může mířit i mimo okruh zasvěcených, protože dokládá, jak se dá o velikánech vyprávět bez „mluvících hlav“ odborníků, zajímavě a dokonce zábavně. 

Ačkoli film vychází ze stejnojmenné knihy skladatelovy francouzské manželky Charlotte (jejíž přízvuk zní z úst Hofové občas strojeně), dovede si oddaný sentiment předlohy držet od těla nebo jej i něžně shodit. 

Třeba ve scéně, kdy se proti nevěrnému manželovi a jeho americké milence hrne s výhrůžně napřaženým deštníkem, načež v komentáři svatouškovsky shrne: „Dala jsem mu ultimátum – a byli jsme zase šťastní“.

Pravda, hudebníkova romance s Vítězslavou Kaprálovou je ve filmu ještě odbytější, souběžně však vypráví o Martinů jeho přítel a životopisec Miloš Šafránek, který se zapletl s StB; tudíž i jeho verzi, stejně jako verzi manželky, může brát člověk s rezervou, jež chrání před pietní pompou.

Především pak polidšťují hravé pasáže v kombinaci s přiléhavými dobovými archivy: Pařížská bohéma 20. let s modelkou Kiki, seznámení s budoucí manželkou v cirkusu, zakázkové „skladby pro děti, aby bylo na nábytek“, který postupně zaplňuje domácnost.

Můj život s Bohuslavem Martinů

70 %

Režie Jakub Sommer, hrají Tereza Hofová, Petr Stach, Ondřej Kavan

Kinobox: 70 %

Lyrickým výjevům zase vévodí obrazová ilustrace Špalíčku; snová postava skladatelovy múzy v podání Anny Fialové už se nebezpečně blíží klišé, ale kamera Viktora Smutného s ní dokáže malé zázraky.

Prostě vznikl projekt sice menšinový, avšak mimořádně důvtipný a pracný – stačí zmínit bezmála autentickou scénu z autokina na téma, jak se hudebník ve Státech učil anglicky z westernů. A kupodivu hudba Martinů, ne každému přístupná, tu působí, jako by byla psaná přímo pro film.