RECENZE: Tatínkův portrét? Spíše Já, dcera knížete Schwarzenberga

Do kin vstupuje dokument Můj otec, kníže, v němž Lila Schwarzenbergová režíruje a zpovídá svého otce Karla Schwarzenberga. Nejzajímavější je na něm odstup, který mezi nimi panuje.

Dokument představený ve světové premiéře na karlovarském festivalu začíná úryvkem z veřejného vystoupení Karla Schwarzenberga v roce 2014, kdy aktuální fakt, že Vladimir Putin právě zabral Krym, komentuje prorockými slovy „to je jenom předkrm“.

Nicméně politické motivy včetně působení knížete po boku Václava Havla tvoří pouze menší část portrétu, který vznikal v rozmezí let 2016–19 na různých rodových sídlech. Mnohdy Lila Schwarzenbergová, která se s Lukasem Sturmem podílela na scénáři i na režii, obrací kameru na sebe a vzpomíná.

Jak se otce v dětství bála, protože „byl strašlivě přísný“, jak hrávala fotbal s dětmi zaměstnanců, v jejichž domácnostech se cítila příjemněji, a jak ji provázel pocit, že pro šlechtické rody jsou dcery méně významné než synové.

Schwarzenberg jí zase ukazuje, že „obstarám se sám, uvařím si snídani, někdy i večeři, jen na úklid mám úžasnou paní“, nebo ji provází na Orlíku historickou sbírkou zbraní.

Je fakt, že se spolu baví jako cizí lidé, náhodní známí v kavárně, a jak na adresu tandemu Schwarzenbergových podotýká spolutvůrce dokumentu, „jeden vůči druhému se musíte hodně snažit, není v tom přirozenost ani důvěrnost“.

Ne že by se snad před zraky diváka odehrávaly vypjaté scény, přímé střety, hysterické hádky nebo plačtivé výčitky; naopak, dvojice předvádí zdvořile civilizovanou debatu, ovšem mimoběžnou.

Jako by si každý vedl svou. Karel Schwarzenberg dává od počátku najevo pochybnost, zda má rodinné natáčení smysl, ale zjevně chce dceři vyhovět, respektive jí pomoci ve filmařské kariéře. Odpovídá jí tedy bez vytáček, avšak v obecných pravdách nebo v úsměvných bonmotech.

Vysvětlí třeba své přesvědčení, že „člověk tu není, aby byl šťastný, ale aby plnil úkoly“, nebo prohodí, že „ve svých osmi letech jsem byl politicky vzdělanější než dnešní osmnáctiletí, ale dnešní děti zase vědí víc o sexu“.

Můj otec Schwarzenberg. Dokáže být pěkně nevrlý, ale já též, říká dcera Lila

Kdežto Lila Schwarzenbergová, mimochodem bývalá manželka slavného britského dramatika Petera Morgana, jako by ve snímku Můj otec, kníže hledala cestu nikoli k titulnímu hrdinovi, nýbrž k vlastní psychoterapii.

Okatě se vymezuje vůči erbovní tradici, zdůrazňuje svůj odstup od aristokracie – „nikdy jsem se necítila být princeznou“ – a stěžuje si na výchovu ke zdrženlivosti, v níž její děti vidí chlad. Kníže ovšem přiznává, že „na přetvářku jsem líný a v jádru ostýchavý, hlavně v rodině“.

Můj otec, kníže

60 %

Scénář a režie: Lukas Sturm, Lila Schwarzenbergová

Kinobox: 0 %

Pravda je, že dceřinu plánu se podvolil, ale cestičku jí neumetá, ať vypočítává, co po něm zdědila – „chaotičnost, neobratné zacházení s penězi, samé negativní vlastnosti“, nebo odmítá korzovat parkem jen pro formu: „Víš, že nemůžu chodit, otázky už nemáš?“ Ale poslechne, ač jej zjevně mrzí jako jiné rodiče, že „žiješ úplně jiný život“.

Naštěstí Lila Schwarzenbergová je natolik poctivá, aby ke svým výtkám přidala i podrobnosti vlastní mladistvé rebelie. „Brzy jsem odešla z domova, brala jsem drogy, kradla jsem, abych na ně měla. Vzal to bez výčitek, jako nemoc, odvezl mne do léčebny,“ přiznává.

Jinou bolestnou kapitolu soukromé kroniky společně otevřou, když zmíní ženu Karla a matku Lily, respektive její nevěru, z níž se narodil nemanželský syn knížete, a její dočasné ochrnutí po úrazu na lyžích. Ač se rozvedli, nikdy se neodstěhovala a po čase se vzali znovu.

Ovšem to se dávno ví. Pro dokument Můj otec, kníže platí, že žádné senzační třinácté komnaty neotvírá. Dcera sice tatínkovu nechuť k emocionálním výlevům neprolomila, zato se však dosyta vyzpovídala z vlastních citů a pocitů. Za výsledek, byť není vyloženě oslnivý, se nemusí stydět ani jeden z nich.