11. hodina, jíž provází Leonardo DiCaprio, vznikla v hercově produkci a sází na jeho popularitu. "Ptal jsem se nezávislých expertů," sděluje hrdina Titaniku hledící zachmuřeně tu na skládku, tu na mrakodrapy.
Následující sestřih požárů, tornád, záplav či odpadu mechanicky střídají "mluvící hlavy" odborníků. Znějí kolovrátkově i proto, že vybraní "nezávislí experti" mají na hrozbu globálního oteplování týž názor; polemika se nepřipouští. Zemi probírají důkladně, od vzniku první buňky až po útok na ropný průmysl. Zkrátka školní instruktáž – ale film? Koláž zkázy sestaví šikovný střihač za pár dní.
Jistě, je to tísnivá podívaná, což je efekt, který 11. hodina sledovala; ale člověk zavalený výkřiky "astmatu přibývá, ryb ubývá" je přestává vnímat. Zaniknou v nich i zajímavé detaily jako výpočet služeb, jež příroda dává zdarma.
Řešení, jež film hledá až v závěru, jsou spíš abstraktní; obsahují dětské oči, balonky, zeleninu, tklivou hudbu a Gorbačovův nápad "musíme přijmout rozhodnutí", načež DiCaprio na pozadí hor volá: "Občané, voliči!" Vedle rovněž přednáškové Nepříjemné pravdy od Ala Gorea je tu jediný rozdíl: DiCaprio vypadá líp než pan Gore.
Sicko nudí o trošku méně, zato tím víc rozlítí manipulací, vrcholící vzkazem "Kubánské zdravotnictví, náš vzor!". To už antibushovský rebel Michael Moore opravdu přehnal – copak mu vážně někdo spolkne, že jen tak bez příprav naložil nemocné záchranáře z 11. září do člunu a hladce je dovezl na Kubu, kde jim v první – jistěže nádherné – nemocnici otevřeli náruč a ještě uspořádali spontánní družbu s místními hasiči?
Fidel Castro má v Moorovi svého Goebblese, ovšem propagandistu humpolácky průhledného. Nehledě na sporný obsah však více zaráží, že rafinovanost ztrácí Moore i jako režisér. Sicko, v podstatě obžaloba amerického zdravotního systému, je filmařsky chudší než předešlá díla, ubylo také vtipu, pokud se odmyslí černý humor zrozený byrokracií.
Občas zajiskří nápad, třeba seznam nemocí vinoucí se plátnem po vzoru titulků Hvězdných válek; většinou se však film topí v záplavě jednotlivých případů, tedy řečí a spisů.
Mír s tuleni tak nečekaně převyšuje zámořské kolegy alespoň v jednom ohledu: vypravěčském. Je sice dramaturgicky zmatený, blíží se spíše povšechnému eseji než ohlašované dokumentární bajce. K motivu tuleňů, které hledá marně, v nouzi účelově přilepí lachtany včetně slavného Gastona, o němž neřekne víc než televizní zprávy.
Režisér Miroslav Novák by také neměl sám mluvit komentář, byť z neumělosti tryská studentsky bezelstná upřímnost. Rozhodně však předkládá nejvíce hravých postupů a zábavných nápadů, jak film o zvířatech a lidech oživit.
Skloubí Čapkovu Války s mloky, kontrast tuleních a turistických pláží, animované variace "dopravních" značek, archivní záběry šestiletého "lovce", lehce folklorní cestopis ze Sardinie i podmořské pokusy se státními hymnami.
I když ne všechno do vzorce originality zapadá, třeba filozofa před paneláky už si mohl odpustit, Novák alespoň přemýšlí, jak se obejít bez "mluvících hlav". Uvažuje jako filmař, nikoli ideolog.
