Miroslav Donutil nepotřebuje za svá rozhodnutí pochvalný souhlas, potřebuje chválu publika. Přes padesát let patří herec s nesmírným komediálním nadáním a záviděníhodným hereckým rejstříkem k absolutní špičce. Víc než dvacet let strávil na prknech Národního divadla, kam se 7. února – v den svých 75. narozenin – s Českým rozhlasem Dvojkou na pár hodin vrací. Jako oslavenec. A s trémou, která ho i po tolika letech přepadá, jakmile je v sázce zdar věcí.
Když stály sudičky u kolébky, co vám daly do vínku?
To já nemůžu vědět, to mi nikdo nesdělil. Já jsem si jen v průběhu času uvědomoval, že jsem jako dítě všude trčel, místo abych zapadl do kolektivu. Byl jsem hlasitější a už od mateřské školy bavil spolužáky. Což vyvrcholilo tím, že jsem se stal hercem. Mám dojem, že ten tohle musí mít v sobě.
Než jste ale došel k tomu, že je vaše jinakost naopak předpokladem, nepotkal jste se s nepochopením?
Určité nepochopení přicházelo ze strany pedagogů. Těm se mé chování líbilo méně než spolužákům. Nechápali, proč to dělám. A já mám takový dojem, že mi to přinášelo radost.
Než jsem se dostal do péče paní docentky, starala se o mě jiná lékařka a její medikace i následná léčba mi nesmírně uškodily. Paradox je, že byla později Milošem Zemanem oceněna za zásluhy.
