Filmařský rukopis se nezapře. Co bylo atraktivní na King Skate, žene kupředu i Mekyho. Tedy důraz na vizuální kontrapunkt, dynamické střídání obrazů, kdy svižně sestříhané koláže dobových záběrů tvoří protiklad k Mekyho klidně a soustředěně natočenými výpovědím, kdy občas není až tak důležité, co Žbirka říká, jako spíš to nevyřčené, co se zračí v jeho tváří. Šafránek společně s kameramanem Martinem Žiaranem v až jaksi dotěrném detailu setrvávají na jeho obličeji vždy o několik vteřin déle, než by bylo objektivně třeba.
Meky je logicky tahoun filmu. Jeho suchý britský humor, jakási stydlivost a „staromódnost“ – ovšem, nemoderný chalan – vyčnívala v dobách jeho největší slávy a je výjimečná i teď. Meky je prostě slušňák. Sex, drogy, rock’n’roll? Kdeže. Milovaná žena, kafe a The Beatles. A The Kinks, ale třeba i Kraftwerk. Svého času totiž Meky dělal vyloženě novoromantickou muziku, místy zněl jako staří Depeche Mode, za což může producent a jeho letitý spoluhráč Laco Lučenič.
Šimon Šafránek jde na věc přimo, ostře, přitom citlivě. Díky zkušenosti s natáčením videoklipů má cit pro hudební doprovod, což je v tomto případě víc než žádoucí. Humor vyvěrá nejen z Mekyho suchých hlášek, ale i z účelně sestříhaných výpovědí, viz třeba komentáře k osobě Jána Lehotského. Snímek pochopitelně rytmizuje hudba, hlavně v úvodu, který je nejsilnější.
Ke konci, kdy je řeč o Žbirkově natáčení v slavném londýnském studiu Abbey Road, je střih možná až trochu překotný, neškodilo by se na chvíli zastavit a v klidu se porozhlédnout kolem.
Po zhlédnutí Mekyho se o Miroslavu Žbirkovi dozvíte docela dost. Při pohledu do jeho očí ve chvílích, kdy sám cítí, je teď je potřeba mlčet, nicméně zjistíte, že je toho stále hodně, co si nechal pro sebe. I díky tomu tajemství stojí Meky každopádně za vidění. A hity jako 22 dní, Prvá nebo Biely kvet díky němu dostanou nový rozměr.
Hlídací kočka
Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.
