Rozdíl je v tom, že Německo je už dávno sjednocené a nynější utečence za svobodou představují statisté. Na sedmnáct set komparzistů se po celý týden pohybuje v zahradě a za plotem ambasády, kde režisér Lutz Konermann, profesor Filmové akademie v Ludwigsburgu, a jeho bývalý žák kameraman Sten Mende natáčejí pro stanici RTL televizní film Kousek svobody.
Příběh vypráví o ženě z NDR, která v září 1989 přijela do Prahy na svatební cestu. Až tady jí manžel sdělí, že chce proniknout na západoněmecké velvyslanectví jako stovky jiných východních Němců usilujících o cestu do SRN. Sám ještě jede pro syna, kterého dědeček odmítá pustit, zatímco čekající hrdinka potká na ambasádě svou bývalou lásku, západoněmeckého diplomata.
Ten jí pomůže, když ji pronásleduje tajná východoněmecká policie, jejíž příslušníky objeví mezi svými přáteli, a nalezne v poslední chvíli i její blízké, ačkoli ví, že sám ji tak navždy ztrácí.
Nicméně těžká volba ženy v milostném trojúhelníku je jen jedním prvkem snímku, který hodlá co nejvěrněji zobrazit přelomové události německých dějin na zdejší půdě.
Také proto přiletí „na otočku“ - v sobotu zase odjede - tehdejší spolkový ministr zahraničí Genscher, aby zahrál sám sebe a před kamerami zopakoval svou slavnou větu pronesenou z balkonu ambasády 30. září 1989: „Milí krajané, přišel jsem dnes k vám, abych vám sdělil, že vás čeká vycestování do Spolkové republiky Německo.“ Na čtyři tisíce běženců tenkrát vypukly v jásot.
Ale tvůrci Kousku svobody zachytí rovněž okamžiky, které radostné noci předcházely, tedy život v improvizovaném utečeneckém táboře na diplomatické půdě, přeplněném k prasknutí.
Podle tehdejšího velvyslance Hermanna Hubera se první lidé dostali přes plot velvyslanectví v únoru a březnu 1989, hlavní nápor vypukl v srpnu, kdy už nestačily ani stany. Spalo se na schodech, na každém stupni dvě osoby, diplomaté sháněli zásoby potravin - a Genscher mezitím vyjednával podmínky, s nimiž by souhlasila i tehdejší NDR. Ke krajanům pak promluvil z balkonu velkého sálu zaplněného palandami.
Ne náhodou začínají Genscherovy paměti jeho vyznáním: „Hodiny na německém velvyslanectví v Praze 30. září 1989 patří k těm nejpohnutějším v mém životě.“ A o proudu uprchlíků hovoří exministr ve svých vzpomínkách jako o politickém pramenu, který vytryskl z Prahy, „nejevropštějšího ze všech evropských měst“.
