Miloš Forman pro iDNES.cz: Žádné další filmy, mám prázdniny

Od chvíle, kdy byl naposledy v Karlových Varech, už uplynulo dvanáct let. A nebýt světové premiéry jeho nového filmu, Dobře placené procházky, možná bychom si ještě dalších pár let počkali. "To není, že bych sem nechtěl. Jednou prostě člověk může, jindy ne. No a teď jsem mohl," vysvětloval Miloš Forman v rozhovoru pro portál iDNES.cz.

"Žádné další filmy, mám prázdniny," řekl Miloš Forman iDNES.cz na festivalu v Karlových Varech. Ten se uskutečnil den po světové premiéře jeho nejnovější filmu s názvem Dobře placená procházka, na kterou s sebou přivezl celou rodinu.

"Ptejte se na co chcete, foťte si mě kdy chcete, mně je to úplně jedno. Jen mě prosím nežeňte nikam ven, na procházení už jsem přece jen trochu starý," prohlásil Forman, ještě než usedl do kožené sedačky v hotelu Pupp a zapálil si doutník. Ten mu během rozhovoru několikrát vyhasl.

Vzpomenete si ještě, jak vypadala vaše úplně první návštěva karlovarského festivalu?
No jéje, ta byla totiž dramatická. Odehrála se před natáčením Amadea, takže za hluboké totality. A Pištěk tu měl výstavu. Vydal jsem se na její zahájení, ale hlavouni mu řekli: žádný takový, Forman sem nesmí vkročit, jinak vypneme světla. Tak jsem holt nešel, aby Pištěkovi nevypnuli světla.

Nevymysleli jste jako mstu nějakou podvratnou akci?
Kdepak. Vždyť oni to byli hrozí hlupáčkové. Oni si snad mysleli, že sem pojedu, budu se scházet s nějakýma protistátníma živlama a ohrozím tím natáčení filmu za patnáct milionů?!

Možná nevěděli, že stojí tolik...
No hlavně si neuvědomovali, že to byly peníze pro ně. Vždyť my jen v Praze utratili nějakých pět milionů dolarů.

To mi připomíná: filmaři poslední dobou řeší, jak je to se zahraničními pobídkami. Česká republika se k zahraničním štábům nechová zrovna vstřícně...
Já tomu vůbec nerozumím. Skoro všechny státy Evropy, i ty malý, dávají daňový úlevy, aby zahraniční filmaře přitáhli. Česká republika ne. Ne! Chápete to? Já to prostě nechápu! Když někde točíte filmy, nejsou to jen peníze vybrané za nájem lokací, je to hlavně obrovská turistická reklama. Vezměte si kolik cizinců jsme nalákali do Prahy jen díky Amadeovi. Najednou ji všichni chtěli vidět! Opravdu tomu nerozumím.

Ve Varech jste představil svůj nejnovější film, Dobře placenou procházku, na které jste dělal se syny. Jak se s nimi spolupracovalo? Prý jsou lehce vzpurní.
To jo, oni jsou tvrdohlaví. Každej má svůj názor, já mám svůj názor, takže to samozřejmě občas zajiskřilo během natáčení, ale u večeře se to srovnalo. Rodina je důležitá.

O Woodym Harrelsonovi

Chystal jsem film Lid versus Larry Flynt a Harrelsona jsem neznal, tak jsme si dali schůzku v hotelu. Přijdu a koukám, že tam nějakej blázen jezdí na kolečkovým vozejčku. A ten někdo byl Woody. Šel jsem do kolen, on si fakt půjčil vozík, co ho pronajímali invalidním hostům, a jen tak si v něm zkoušel jezdit. No, získal si mě. Larry Flyt totiž v půlce filmu taky jedí v kolečkovým křesle, nemohl mít lepší průpravu.

Počítal jste se svými syny od začátku, nebo jste měl v hlavě i další varianty?
Naopak. Nápad natočit Procházku měl Daniel Dvořák a já jsem samozřejmě odmítl. Nikdy jsem na divadle operu nerežíroval a najednou jsem ji měl dělat rovnou v Národním, do toho se mi opravdu nechtělo. Pak na mě ale nastoupil jeho tatínek, profesor František Dvořák, učil mě dějiny umění na FAMU, a tomu se nedá nic odmítnout. Tak jsem aspoň vymínil, aby to bylo s Petrem a Matějem, ti už operu na Národním dělali. Já bych to bez nich nedělal, neměl bych odvahu.

Přeli jste se hodně?
Hádali jsme se, ale jenom o detailech. Někdo holt vždycky musí mít poslední slovo a v tomhle případě zřejmě zvítězil respekt. Ale respekt na obě strany, to musím zdůraznit. Oni se samozřejmě trochu báli otce, protože ho viděli ještě s tou rákoskou, ale i já jsem je velice respektoval - v divadle mají zkušenosti, k tomu úžasnou obrazotvornost. A vlastně byla výhoda, že jsme se hádali tři. Dva vždycky přehlasovali třetího, nikdy nenastal pat.

Jak jste se vůbec cítil v tak velkém divadle, jako je Národní?
Mně se to hrozně líbilo! Podívejte, to máte třeba jako s Hair. Původně to byl off-broadway muzikál, když jsem to viděl poprvé, tak ho cvičili někde v tělocvičně. Pak měl úspěch, přenesl se na Broadway a najednou z toho bylo "něco". A já to schvaluju, velký scény mají něco do sebe a Broadway mám moc rád. Navíc miluju muzikály, takže na Broadwayi je mi jako v ráji!

Když jsme u muzikálu: jak jste na tom s tancem a zpěvem? Zkusil jste je někdy?
Jo. To jsem byl ještě na FAMU. V Praze bylo jakési divadlo hudby, kde pouštěli gramofóny - to dnes člověku připadá skoro šílený, že tam lidi seděli a poslouchali desky. A Milča Majerová tam tehdy chystala nějaké Ježkovy písničky a potřebovala někoho, kdo by jí u toho bláznil v takovejch těch starejch plavkách. Ani nevím, jak se to stalo, že jsem se tam nachomýtl, ale udělal jsem to. Naštěstí to není nikde zaznamenaný.

Zopakoval jste si to někdy?
Ne. Já jsem hroznej trémista. Já herce obdivuju. Sám jsem musel asi dvakrát před kameru a hrůza. Víte, za kamerou si člověk říká: vždyť to, co po nich chci, je tak jednoduchý, proč to nedělaj? Proč jsou tak tuhý? No a pak jsem před tou kamerou stál já a říkal jsem si: doprčic, tohle by si měl povinně zkusit každej režisér.

Předehráváte hercům?
Nepředehrávám. Respektive předehrávám, ale schválně to přeženu, aby to pak neopakovali. Nemám rád, když se psychologizuje a složitě vysvětluje, to radši jen naznačím, oni pochopí.

Točíte se samými skvělými herci. Musí vůbec třeba takový Harrelson projít konkursem?
Zrovna u Woodyho to bylo zajímavé. Chystal jsem film Lid versus Larry Flynt a Harrelsona jsem neznal, tak jsme si dali schůzku v hotelu. Přijdu a koukám, že tam nějakej blázen jezdí na kolečkovým vozejčku. A ten někdo byl Woody. Šel jsem do kolen, on si fakt půjčil vozík, co ho pronajímali invalidním hostům, a jen tak si v něm zkoušel jezdit. No, získal si mě. Larry Flyt totiž v půlce filmu taky jedí v kolečkovým křesle, nemohl mít lepší průpravu. (směje se)

Jak jste na tom s chystaným projektem Mnichovský přízrak?
Teď jsem ho měl točit, ale nakonec jsme nesehnali peníze.

Tomu se nechce věřit. S vaším jménem?
Film se musí komerčně zaplatit, na to nestačí jméno.

Nepojedete se tedy podívat na syny a jejich divadlo?
Zrovna teď se za nimi chystáme, celá rodina. Jedeme do St. Etienne. Já ale vůbec na jejich divadlo jezdím, kdykoli můžu. Viděl jsem všechno. Jsou šikovný, ti mí kluci, jsem na ně pyšnej.

Dlouhá léta vyrůstali bez vás. Vzpomenete si první setkání?
To bylo hodně zajímavý. Když je poprvé pustili za mnou do Ameriky, psal se tak rok 1976. Čekám na ně na letišti, hrnu se k nim jako k vlastním synům, a oni stojí celí zaražení. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem pro ně vlastně cizí člověk. Zvláštní situace, přesně jak to znáte z filmů.

Určitě jste se chtěl jako táta předvést. Co jste jim z Ameriky ukázal?
Chtěl jsem je ohromit. Tak jsem najal limuzínu, vzal jsem je k moři, ukázal jim mrakodrapy, obchody, prostě všechen luxus západu. A oni nic. Víte co je nejvíc fascinovalo? Tati, tady řídí ženský! To je nejvíc uchvátilo. To od nás neznali. A komický situace jsem s nimi zažíval často. Vzal jsem je třeba do Las Vegas, jsou tam zařízení i na rodiny s dětmi, poněvadž ty utratí spoust peněz. Zaplatil jsem apartmá v nejdražším hotelu, nádhera, obří obývák, spousta ložnic. A koupelna s jacuzzi. Kluky jsem do ní nahnal a koukám, oni tam sedí v plavkách. Tak se ptám proč, propána? A oni že co kdyby prý ještě někdo přišel. Mysleli, že jsou ve veřejném bazénu.

Je to taková pohádka

Miloš Forman o Dobře placené procházce

Otrkali se postupně?
No víte, tyhle historky zní humorně, ale já si až díky nim uvědomil, jak jsou zpracovaný režimem. V Americe například pořád spali. Kdykoli jsme usedli, okamžitě usnuli. Na obědě, doma, všude. Přikládal jsem to změnám času, ale pak jsem zjistil, že se bojí usnout v noci. Děsila jim představa, že jim do pokoje vleze nějakej gangster, protože těch byl podle jejich učitelů Západ plnej.

Nechtěl jste, aby s vámi zůstali?
Samozřejmě že ne. Pustili s nimi jen dědečka, ne matku. Nedopustil bych, aby o ni přišli.

Jak vypadají vaše současná rodinná setkání?
Petr, Matěj, Petrovy holčičky, Matějovy děti, moje nejmladší děti: sejde se nás vždycky docela velká parta. A co je vtipné, Petr má holčičky, které jsou starší než jejich dva noví strejčkové. Mimochodem přiznám se, že mám ve svých dětech občas zmatek. Petra jsem vždycky poznal, protože má pihu, ale naše dvojčata občas těžko rozlišuju. Když na ně volám, radši říkám hele.

Už rodina viděla Dobře placenou procházku?
Až tady. A pro malý kluky to byl vůbec první film ode mě, který viděli, teď mi to došlo. Jeden se vedle mě furt vrtěl, takže ho to asi moc neavilo. Vím, proč jim svý filmy nevnucuju.

Vy jste jim opravdu žádný svůj film nepustil?
Kdepak. Až si o to řeknou, tak jo, ale jinak tu ambici nemám.

Ani jako otec nemáte potřebu ukázat něco, co chcete zachovat pro další generace?
Já budu rád, když ode mě vůbec někdy něco budou chtít vidět. Zatím mají úplně jiný preference, takový ty Harry Pottery a další. Ostatně když Petr s Matějem přijeli do Států, chtěl jsem je vzít na něco do biografu a samozřejmě jsem tajně doufal, že budou chtít vidět Přelet přes kukaččí hnízdo. Právě díky němu je tehdy za mnou pustili. Tak jsem se ptal, na co mám koupit lístky. A víte, co odpověděli? Na Čelisti.