Filmař podepsaný pod českými díly Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko i americkými tituly Přelet nad kukaččím hnízdem či Amadeus nepohrdal divákem, ale ani mu nenadbíhal. Držel se jednak tvůrčí zásady „vyprávěj pravdu zábavně“, jednak provokativních hrdinů, kteří se postaví přesile i beze zbraní. Nacisté jej připravili o rodiče, komunisté o svobodu, již považoval za nejvyšší hodnotu, přesto mu nikdo nedokázal vzít vtip. Patřil k jeho českým hořkým komediím i americkým příběhům, ale především k Formanovi osobně. Často se ve vzpomínkách tuzemských kolegů i zahraničních hvězd vynořuje se sklenicí piva, doutníkem a smíchem.
Miloš Forman |
Začínal prací ze zákulisí Semaforu Konkurs, nová verze semaforské inscenace Dobře placená procházka se stala i jeho poslední režií. Sám se učil od Martina Friče či Alfréda Radoka, nyní za vše, co se naučili od Formana, děkují třeba Michael Douglas nebo Woody Harrelson a Americká filmová akademie jej nazývá legendou. Přitom neměl rád velká slova ani plané teorie a při svém jubileu řekl pro MF DNES v nadsázce: „Nehodlám bilancovat, nemám nové nápady a už nejsem klasikem.“
Škoda přeškoda, že už nemůže komentovat výroky, které jeho odchod provázejí. Třeba zmínku, že díky svému šarmu okouzloval o generace mladší studentky, označila jedna z reakcí za „výraz sexismu“. Miloš Forman by se tomu jistě smál – ostatně byl zvyklý.
Hasičská vstupenka
Když dovezl do Prahy premiéru svého snímku Lid vs. Larry Flynt včetně titulního hrdiny – krále pornografického průmyslu, vyprávěl, jakých se film už dočkal protestů.
„Doma jsem vadil komunistům, v případě mého posledního českého filmu Hoří, má panenko si stěžovali hasiči, teď zase brojí ženské spolky, církevní organizace. Vždy a všude se najdou fanatici nějaké ideologie, i v Americe,“ pojmenoval obecnou skupinu svých celoživotních odpůrců. Přesto nedal na svůj druhý domov dopustit, naopak tvrdil, že v zemi, kde se svoboda bere již dávno jako samozřejmost, je dvojnásob nutné za ni den co den bojovat.
Dost možná by se Forman usmál také vzpomínkám zástupců francouzského festivalu, jak prý miloval Cannes. Právě tady totiž přišel spolu s kolegy Janem Němcem a Jiřím Menzelem o jasný triumf české nové vlny v roce 1968, když se levicoví umělci pod vlivem tehdejších bouří k protestům připojili a festival předčasně ukončili. Pár měsíců poté přijely ruské tanky a Forman odešel do Států. Paradoxně vstupenkou se mu stali právě „hasiči“, tedy doma proklínaný film Hoří, má panenko, který získal nominaci na cizojazyčného Oscara pouhý rok poté, co tu stejnou šanci vybojovaly rovněž Formanovy Lásky jedné plavovlásky.
Ovšem americký sen nespadl českému dobyvateli Hollywoodu rovnou do klína. Naopak, po vlažném přijetí Formanova prvního amerického filmu Taking Off se octl takřka na mizině; přišel o honorář, který se měl vyplatit až z případného zisku. Jeho průlom nastal teprve o čtyři roky později, s filmem Přelet nad kukaččím hnízdem, což byl tehdy druhý film historie vyzdobený pěti „hlavními Oscary“: za film, režii, scénář a pro herce i herečku v hlavní roli.
Následovaly tituly Vlasy a Ragtime, v nichž svobodu po americku prověřil zase jinak – a pak osm Oscarů pro Amadea, který Formana definitivně vynesl do nejvyšší světové ligy. Ale přitom zůstal vždy Čechem se všemi paradoxy, které to neslo: právě natáčení Amadea prosadil v Praze, což režim nakonec povolil kvůli dolarům – a někteří disidenti to pokládali málem za zradu.
Rebelové smíchu
Nejen zdejším natáčením však slavný rodák učinil z naší metropole několikrát hlavní město filmového světa. Když na premiéru režisérské verze Amadea přivezl do Stavovského divadla hlavní hrdiny snímku, když ke zdejšímu uvedení životopisu Lid vs. Larry Flynt „přibalil“ i skutečného Flynta nebo když tu promítl svůj poslední snímek Goyovy přízraky, jejž doprovodili herci Javier Bardem a Natalie Portmanová, dopřál nám závan hvězdného světa. Nemluvě o karlovarském festivalu, kam řada osobností dorazila právě díky Formanově přímluvě.
Po jeho smrti se znovu vynořily polemiky, „čí“ vlastně byl; polemiky nesmyslné nejen v umění. Byl americký v tom, že na rozdíl od nynější české záliby v trpných mátohách takzvaných „chcípáckých“ filmů se jeho hrdinové rvali. A český v tom, že svou rebelii proti systému, konvencím, zkrátka proti fanatikům všeho druhu vedli smíchem.
