Bydlela jste v Podolí kousek od Vyšehradu, kde se teď potkáváme. Podolí byla krajina mého dětství. Bylo to nádherné místo. Kousek od nás byly Kavčí hory. U řeky se teprve začínal stavět plavecký stadion. V těch místech tehdy bydlel ras (kdysi městský zřízenec, jehož úkolem bylo zbavovat město mršin a likvidovat je, pozn. red.). A my děti jsme se tam chodily bát. Běžely jsme kus k jeho domu, kde bydlel, dělaly jsme grimasy a vykřikovaly: „Ha ha ha!“ Pak jsme zase rychle utíkaly zpátky. A takhle hezky jsme se „probály“ celé odpoledne.
S rodiči jsme bydleli v domě s obytnou kuchyní, kde bylo kanape, na kterém táta, když byl doma, odpočíval. Na polici za ním stálo rádio a v kleci dvě andulky. Babička, co s námi bydlela, vždy říkala, že andulkám nebude kupovat něco extra, že budou „žrát“ to co my. Vzpomínám si, jak jsme v neděli odpoledne lehávaly se sestrou vedle táty na kanapi, každá s hlavou na jednom jeho rameni, poslouchaly pohádky z rozhlasu a andulky spokojeně rozstřikovaly rajskou omáčku svými křidélky.
Tempo natáčení je dnes velmi rychlé. Z mého pohledu je důležité, abych se nenechala vmanipulovat do „ořezané“ herecké práce. Proto si teď hlídám, aby mé postavy byly skutečné.
