Kdyby rozhodovaly hlasy publika, mělo by prozatím nejvýraznější šanci soubojové retro z dobové Paříže, historický příběh Ve jménu cti, ve kterém se tehdy již úředně zakázané, nicméně nadále běžně provozované duely vedou na kordy, meče i pistole, s drsnou řezničinou a chytře zakomponovanou otázkou rané emancipace.
Jenže atraktivní snímek Ve jménu cti ve Varech běží pouze mimo soutěž, v níž kupodivu Francie není tentokrát zastoupena, a z titulů, které má na výběr hlavní porota, se v divácké anketě nejlépe vede kanadskému justičnímu dramatu Red Rooms (Červené pokoje).
Dal by se přirovnat k věcné reportáži ze soudní síně, kde se rozhoduje o vině, či nevině muže obžalovaného z brutálních vražd tří mladičkých dívek, „modrookých plavovlasých bělošek“, po nichž je prý největší poptávka na zvráceném trhu takzvaného dark webu. Rafinovaný tvar mrazí o to více, že mučivé záznamy podává pouze ve zvukové stopě a že si dlouho pohrává s alternativním řešením, avšak jde o film zjevně spektakulární.
Neméně zajímavou formu, ale ještě silnější, neboť autentický účinek přináší libanonský Tanec na okraji sopky, stylizovaný dokument stavějící před kameru přímo filmaře, pochybující o smyslu vlastního konání.
Neboť po výbuchu v bejrútském přístavu se beztak již těžce zkoušená země zmítá v dalším krvavém chaosu a štáb, který právě připravoval natáčení, neví, jestli má vůbec cenu vyprávět příběhy, když se sčítají mrtví a škody, když místo záhonu rajčat zalévají střepy, když došel benzin, v ulicích se střetávají demonstranti s vojáky a současně ještě panují covidová omezení včetně roušek či distanční výuky s věčnými výpadky sítě. „Odjeď, tady se žít nedá,“ radí rodiče dětem; emigrační dilema jako v přímém přenosu.
Obecně do hlavní soutěže v nezvyklé míře pronikly černobílý formát a humor. Bez barev si poradil jak americký Fremont, jehož hrdinou je bývalá tlumočnice z Kábulu, která ve Státech hledá azyl, novou životní cestu i psychiatra, tak gruzínský Svatý občan, kouzelná absurdita z osady, kde soše „zkamenělého“ horníka na kříži nosí lidé obětovat ovce, zatímco úřady ji raději uklidí do muzea; tak trochu variace na slavnou domácí satiru Bílá paní.
Hořký humor zdobí rovněž Blažiny lekce, bulharskou variantu „šmejdů“, jejichž obětí se stane ovdovělá učitelka v dokonalém podání aspirantky na cenu pro nejlepší herečku Eli Skorčevy. Mimo jiné tu žádá pro sebe náhrobek s křížem a pro manžela s rudou hvězdou, protože „on věřil víc v Lenina než v Ježíše“. Jenže rudá už je zakázaná coby znak komunistické propagandy, takže musí stačit hvězda černá.
Cenu za mužský herecký výkon by Vary přály skvostnému Davidu Prachařovi v živelné groteskní féerii Citlivý člověk, ale rýsují se i jiní kandidáti. Třeba hrdina íránské romance Prázdné sítě, kterou lze shrnout slovy chudý Romeo, bohatá Julie a dělníci moře, nebo svérázní vykladači víry z loudavého italského příběhu Vítr vane, kam chce.
A pak jsou tu ještě černí koně filmových dostihů, od tuzemské dobové detektivky Úsvit s Eliškou Křenkovou, čerstvou držitelkou herecké ceny innogy Modrá kostka, přes mladistvou severskou hříčku Hypnóza, v níž terapie pro odvykání kouření učiní z ušlápnuté slečny spontánní bytost zbavenou veškerých zábran, až po obrazově podmanivý španělský příspěvek Holky jsou v pohodě, v jehož bezstarostné letní náladě parta hereček nacvičuje bohužel dosti nezáživné „postdramatické divadlo“.
Vedle hlavního pole se vede klání rovněž v soutěži Proxima, kde Česko zastupuje debut Brutální vedro, příběh mladíka, jenž uvázl na cestě během slunečních erupcí. Jeho divácké přijetí se zdá doposud vlažné, ale nic není ztraceno. Porotci totiž mohou dospět k názoru, že ztracených poutníků bloudících odcizeným světem není v dějinách kinematografie pořád ještě dost.
