Nerozuměla jsem tomu. Objektivně jsem veškeré kvality Medvěda spatřovala už po „protrpěném“ prvním sledování úvodní epizody. Skvělé dialogy, promyšlené herecké obsazení, dynamická kamera, estetická excelence, gastronomie ve své nejkrásnější podobě, tuna emocí... A přesto nic.
Co se tedy změnilo? Dílo samotné asi těžko. To spíš moje divácká perspektiva, respektive rozpoložení. Najednou jsem v Medvědovi po letech našla něco „svého“. Co mě přivedlo k tomu vidět dílo nejen objektivně, ale taky subjektivně. Prostě se napojit a chtít vidět víc. Bez toho to nejde. Minimálně u mě.
A paradoxně se mě nedotkla ta svíravá úzkost, neustále pochybnosti a touha po dokonalosti hlavního hrdiny, michelinskými hvězdami oceněného šéfkuchaře Carmyho v podání Jeremy Allena Whita. Dotkla se mě postava Richieho v podání Ebona Moss-Bachracha, který mi už loni v rozhovoru říkal, že nezná v současné televizní produkci „lidštějšího hrdinu“, než je ten jeho.
Je to o načasování
A nechválil ho nadarmo. Málo postav si projde takovou proměnou jako právě Richie. Od rozzuřeného, věčně nespokojeného a lamentujícího skoroztroskotance až po citlivého, empatického a pracovitého hrdinu se sklony k perfekcionismu.
Někdy to prostě trvá, než „to“ člověku doteče. Než si v díle najde, co potřebuje. Takže máte-li ten svůj seriál, film, interpreta, obraz, vlastně cokoliv, u čeho nevíte, co na tom ostatní vidí, možná tomu ještě někdy dejte šanci. A to obecně opravdu nejsem fanynka čekání na to, než se tvůrci rozkoukají a začnou servírovat divákovi, co mají. Ale třeba budete příjemně překvapeni.
Stejně jako kamarádka, kterou jsem nedávno potkala, zářící a zamilovanou. Najednou totiž mezi ní a jejím spolužákem ze základky, co jí přišel jako nejvíce lhostejný člověk na planetě, přeskočila jiskra. Načasování je prostě důležité a kdo tvrdí, že není, jen si to nechce připustit.
