RECENZE: Spíš temný Vetřelec než lesklé hadříky. Tak viděl svět McQueen

Život módního návrháře Alexandera McQueena vedl od krejčovských začátků přes proslulost vybojovanou provokací až po sebevraždu. V dokumentu nazvaném prostě McQueen, který vstupuje do našich kin, hovoří kdekdo včetně hrdiny, nicméně nejvýstižněji promlouvá jeho práce.

Režiséři Ian Bonhôte a Peter Ettedgui měli výhodu, že existuje nespočet obrazových záznamů včetně výroků McQueena samého, jeho ostře sledovaná kariéra se totiž datovala od raných 90. let do roku 2010, kdy se oběsil. Samozřejmě zpovídali i pamětníky počínaje rodinou a konče modelkami, slova tu však působí jen jako prolog k ukázkám kolekcí, potvrzujícím McQueenova slova: „Buďte si znechucení, buďte si nadšení. Hlavně chci emoce, jestli se nedostaví, pak jsem svou práci odbyl.“

Právě díky jeho tvorbě film účinkuje spíše jako jevištní verze Vetřelce než coby životopisná procházka mezi více či méně efektními hadříky. Hned první kolekce ve stylu Jacka Rozparovače naznačuje výstřední stylizaci s temnými tóny, kterou nešlo přehlédnout, provokativní dekadenci, jež vynikne nejostřeji v konfrontaci s McQueenem a jeho blízkými. Sestra zosobňuje prototyp usedlé anglické dámy včetně domáckého prostředí a on sám je na pohled prozaický obtloustlý chlapík v nudné košili či mikině.

Kdežto svět, který McQueen vytváří, je krajní, znepokojivý a útočný, ať dobový vliv přistání na Měsíci promítne do svůdných „skafandrů“, nebo na přehlídkovém molu ostře experimentuje s nahotou, neřkuli s násilím.

McQueen

65 %

Velká Británie, 2018, 111 min

Režie: Ian Bonhôte, Peter Ettedgui

Scénář: Peter Ettedgui

Hrají: Alexander McQueen (a.z.), Kate Moss

Kinobox: 68 %

IMDb: 7.7

Přestože frázovitá sebestřednost říše módy může diváka nakupujícího v konfekci otrávit, snad i odradit, návrhářova posedlost je nakažlivá – ne náhodou ve svědectvích tak často zní slovo „vášeň“. Navíc zážitek osvěžují animace kreseb či rukopisů a korunují nenápadné švadleny v pracovních pláštích, které šílené nápady uskutečňují, aniž by si kdy vzaly na sebe třeba výtvory inspirované džunglí, jež zdobí čelisti, ocasy a jiné zvířecí motivy.

Nicméně postupně už opravdu nejde o šaty, nýbrž o divadlo svého druhu: svícení, líčení, výprava, to vše dělá z prezentací promyšlenou podívanou, efektní show, za níž stojí nenápadný muž se špendlíky nebo s cigaretou v ústech.