Hladem po práci teď netrpím, ale jsem v takovém bilančním rozcestí. Denně přemýšlím nad tím, co bude dál. Sama za sebe si upřímně nedokážu představit, že až se vše uklidní, bude divadlo stejné jako dříve. Jistá změna pohledu tam musí nastat, říká Martina Preissová, stálá členka souboru Národního divadla.
Loni na jaře příchod pandemie vnímala jako výzvu. „Zprvopočátku to bylo dobrodružství. Už jen fakt, že jsme to nějak zvládli. Asi i díky vidině toho, že všechno nebude trvat tak dlouho… Tuto optimistickou náladu jsem ale už v létě ztratila, protože jsem pochopila, že to jen tak neskončí,“ popisuje.
Na několik týdnů, kdy byla divadla za přísných opatření na podzim otevřená, vzpomíná Martina Preissová jako na „velký adrenalin“. „Neustále byl někdo nemocný nebo v karanténě, změny se dělaly z minuty na minutu. Vzniklo období plné záskoků a okamžitých řešení. Myslím, že soubor Národního divadla to vycvičilo v soudržnosti, máloco už nás překvapí. Přesto situace začala být po dvou měsících neúnosná, vlastně jsme se jen pořád střídali v karanténách,“ říká.
Poslední dny a měsíce tak herečka věnuje hlavně seriálovému natáčení. Odezvu od diváků dostává především na roli v seriálu televize Nova Anatomie života. „Na mou roli v seriálu Slunečná mi nikdy konkrétní reakce moc nechodily. Asi protože tam zapadám do takového pětilístku hereček, hrajeme vlastně jednu dějovou linku ‚drben ze Slunečné‘. Když se ale objevila Anatomie života, začala jsem dostávat i osobní zprávy s prosbami o pomoc či radu, ta postava k tomu trochu svádí. Jsem ale ráda, že se ke mně nedostala jediná negativní zpráva,“ popisuje.
Licence je limit
Postava sestřičky Táni z Anatomie života trpí závislostí na opiátech. „Hodně jsme řešili, jak se u ní projevuje stav před tím, než drogu potřebuje. Co v ní tu potřebu spouští,“ vysvětluje herečka, jak se rozhodla s režiséry přistoupit k potížím své hrdinky. „Jsme vedeni dost striktní předlohou. Je to podle finského originálu, který později přejali i na Slovensku. Nedá se tam moc uhnout ze scénáře ani prostředí. Licence představuje velký limit. Jsem i proto ráda, že tam ta závislost není zase tak silně akcentovaná a naturalisticky vyobrazená,“ říká.
Zdali by role mohla přispět k případné destigmatizaci duševních potíží či závislostí, si Martina Preissová není jistá. „Tyto problémy budou vždycky společností stigmatizované, protože jejich projevy k tomu svádí. Jestli by to ale něčemu mohlo pomoci, tak tomu, že se v ní někdo třeba uvidí a řekne si: aha – to je i můj problém, měl bych se jít poradit,“ říká.
Do psaní se Martina Preissová pustila, protože zjistila, že kromě herectví potřebuje ještě další vyjadřovací kanál. „Začala jsem psát před pěti lety do šuplíku. Čerpala jsem nejprve ze svého dětství a bohatého rodinného života na Moravě. To jsem ale nakonec opustila a začala psát příběhy ze života, které jsem běžně třeba vyprávěla přátelům. Vznikla tak kniha fejetonů o mně samotné i o světě, ve kterém žiji,“ popisuje. Vyjít by měla na jaře.
