Do krematoria mířili smuteční hosté už od desáté hodiny, tedy hodinu před začátkem obřadu. Rozloučit se s oblíbenou režisérkou dorazili herci Eliška Balzerová, Nela Boudová, Pavel Nový, Eva Holubová, Miroslav Etzler, Sabina Laurinová, Vlastimil Harapes či Jiří Bartoška.
Pořadatelé před budovou vystavili velkou černobílou fotografii zesnulé režisérky s letopočty jejího života, před vchodem byla k dispozici i kondolenční kniha.
Mezi smutečními věnci bylo možno vedle rodinných vidět i jeden od filmové společnosti Falcon či další z režisérčina rodného města Nepomuk. Zaujal i smuteční věnec ve tvaru andělských křídel. Další fotografie filmové tvůrkyně byla umístěna uvnitř, tradičně napravo od vystavené rakve.
Po hudebním úvodu si slovo vzal právě ředitel společnosti Falcon Jan Bradáč, který se podílel na posledních režisérčiných filmech. „Věřím, že dovolíte, abych přiznal, že si to beru osobně,“ zahájil Bradáč svou řeč. Práci s Marií Poledňákovou přirovnal k jízdě vlakem. „Marie ten vlak řídila a věděla moc dobře, co dělá. Měla ten svůj šibalský úsměv a v hlavě jasný plán, kam jede. Nepotřebovala říkat, že a proč něco nejde,“ upozornil.
 |
„Pokud zjistila, že se vlak nechce rozjet nebo jej sama nedokáže řídit, našla si jiný. Taktéž sama dokázala rozhodnout, kdy jej odstavit,“ pokračoval v příměru. Po Líbáš jako ďábel prý Poledňáková Bradáčovi přiznala, že vnímá, že je to její poslední film. „Těšila se, že bude mít čas na své nejbližší, rodinu, přátele a taky třeba zahradu za domem,“ vzpomněl ředitel filmové společnosti.
„Nevím, jestli jste si toho všimli, ale v Mariiných filmem nikdo nikdy nezemře,“ upozornil Bradáč závěrem své řeči. „Podívej, vidím, že i jiným filmům to se smrtí funguje a jsou to dobré komedie. V mých ale budou diváci hledat smrt marně, není tam a nebude, protože je jí dost kolem. Do mých filmů má smrt zákaz vstupu a tak to zůstane,“ komentovala to prý Poledňáková. „Tak někdy na shledanou, Maruško,“ rozloučil se Bradáč.
Jako druhý si slovo vzal Vlastimil Harapes, který vzpomněl, jak ho režisérka oslovila do filmu. Ač ho původně chtěla jako konzultanta, nakonec ho i obsadila. V závěru své řeči pak ocitoval Shakespeara.
Žena plná překvapení
„Celá její tvorba byla prozářená sluncem. Pro mne je Marie sluncem pořád. A kéž nám z těch jejích filmů to slunce svítí ještě dlouho. Tak díky, Marie, pozdravuj tam. Zvlášť Vaška a Julka,“ navázal na předchozí řečníky Pavel Nový a připomněl své dva herecké kolegy v komedii S tebou mě baví svět.
„Mám Tě ráda, nikdy na tebe nezapomenu. Byla jsi pro mne žena plná překvapení. Když jsem jako mladé děvče viděla tvoje filmy, nikdy by mne nenapadlo, že bych se jednou mohla stát jednou z nich,“ uvedla pak Eva Holubová. Na čtyři řečníky navázal sestřih scének z režisérčiných nejslavnějších filmů, tedy včetně nejslavnějších hlášek z komedie S tebou mě baví svět a Jak vytrhnout velrybě stoličku. Po několika minutách záběru pak tleskající síň vyprovodila odjíždějící rakev.
Poledňáková byla režisérkou mnoha dětských a rodinných filmů, k nimž si většinou psala také scénáře. Na přelomu 70. a 80. let natočila několik komedií, které jsou u diváků oblíbené dodnes. Zasloužily se o to zejména televizní snímky Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny.
Film S tebou mě baví svět z roku 1982 byl na základě divácké ankety vyhlášen koncem 90. let nejlepší českou veselohrou 20. století. Do režisérčiny filmotéky se řadí také snímky Královské usínání, Královský gambit, Škaredý podzim 1938, Pražský chodec, Kotva u přívozu, Zkrocení zlého muže či Dva lidi v zoo.
Za filmovou kameru se Poledňáková vrátila počátkem nového tisíciletí po patnácti letech a natočila úspěšné komedie Líbáš jako bůh a Líbáš jako ďábel.
