Zvuky, které hrdinka vyluzuje v bláhové víře ve svůj talent, se vskutku nedají nazvat zpěvem, ale nejen kvůli nim patřila představitelka titulní role Catherine Frotová k favoritkám hereckých trofejí nedávného festivalu v Benátkách.
Předskokanka Streepové
Nakonec nevyhrála, na film zbyla pouze jedna z vedlejších cen. Alespoň však jeho prostřednictvím do prestižní soutěže zasáhly české barvy: příběh zasazený do Francie 20. let totiž vznikl za naší koprodukční účasti ve zdejších sceneriích včetně Divadla na Vinohradech.
Frotová se navíc může pyšnit tím, že byla předskokankou slavné kolegyně: stejný příběh totiž právě dotočila Meryl Streepová v režii Stephena Frearse. Jmenuje se Florence Foster Jenkinsová podle skutečného předobrazu obou snímků, americké operní zpěvačky 40. let, které se pro její příšerný hlas přezdívalo „královna kraválu“.
Ve francouzské verzi, již natočil režisér Xavier Giannoli, je Marguerite Dumontová zámeckou paní, milovnicí opery, která zpívá svým hostům. Pravidelně, nadšeně a děsivě falešně, jenže nikdo včetně manžela dosud neměl odvahu jí to sdělit, takže chystá veřejné vystoupení; dokonce v pařížské Opeře.
Hvězdná pěchota coby znak tragikomického sebeklamu zabírá i v SuperStar, natož v dobové salonní noblese pokryteckých ovací a postranních úšklebků; tím spíše, že hrdinčin masakr vysokých tónů je opravdu zdrcující. Ale jakkoli Marguerite budí navenek smích, její postava je zároveň plná osamělosti a smutku. Okolí ji zneužívá, a to včetně mladých recesistů, kteří ji vystaví první dávce posměchu před diváky malé experimentální scény, kde se skřehotající dáma stane trpnou součástí provokačního bohémského manifestu.
Navíc je to dáma, která už má svá lehce obtloustlá léta, neškodnou tichou posedlost, s níž se nechává fotografovat v kostýmech operních heroin, a zároveň dětinsky naivní důvěřivost, ústící občas v kouzelně kramářská moudra typu „Peníze nejsou důležité, jen je musíte mít“. Jako by přímo vyzývala k tomu, aby ji lichotkami pobloudili, podfoukli a ještě se pobavili na její účet.
Marseillaisa jako nikdy
Nelze říci, že jde o film vypravěčsky převratný, trpí jistou doslovností i odtažitostí, místy se až titěrně utápí v dobových detailech a podléhá sklonu k odbočkám.
Nicméně má ojedinělý námět i hrdinku, výjimečnou herečku, která se nebojí znemožnit, aniž ztratí svou důstojnost, a hlavně humor, kterým vynahrazuje posluchačské utrpení. Smích sice občas útočí z pozic společenské satiry, jak je pro Francii typické, ale plní účel – třeba když hrdinka stojí před tribunálem smetánky, jenž ji vylučuje z vyšších kruhů za skandální výstup v modernistické špeluňce, ukončený zásahem policie.
A dotyčný výstup či spíše dobový umělecký „výboj“ kandiduje na nejbizarnější scénu roku. Černobílá zadní projekce ukazuje válečné hrůzy, stoupenci nových směrů vykřikují protestní hesla, rozbíjejí klavír – a Marguerite v sošné vlastenecké póze hrdě zpívá či spíše ječí státní hymnu. Marseillaisa snad nikdy nezažila strašlivější, a přitom upřímnější podání.
