Herec Jan J. Vágner propůjčuje dokumentům hlas, sám je nerežíroval. Než se jednou v pražské galerii Carpe Diem zeptal Marka Brodského, jenž tu působil jako hudební dramaturg, zda by mohl natočit jeho portrét. Nečekané svolení dostal hned, na souhlas k vysílání zato čekal dlouho. A ženy, jež ve filmu účinkují, podle Vágnera pak "neunesly všechny ty pravdy na ploše padesáti minut, byť ani jedna nevyřkla lež či pomluvu".
Táta vztahy neumí
Za Diagnózu Brodský, jejíž premiéru zítra vysílá ČT Art, by se nemusel stydět ani profesionál. Málokdy se vidí tak poctivá zpověď spojená s natolik proslulým rodem. Vedle herce, muzikanta a výtvarníka Marka Brodského, syna slavného Vlastimila Brodského, tu mluví vesměs ženy. V první řadě jeho matka Bíba Brodská, od níž muž odešel k Janě Brejchové, s níž měl dceru Terezu Brodskou. "Teprve když se s Janou rozešli, už dospělý Marek se k tátovi nastěhoval - to byl nejšťastnější," líčí maminka.
Mluví tu také druhá ze tří manželek Marka Brodského a snad nejotevřeněji jejich dcera: "Táta vztahy prostě neumí. Co by ještě musel ztratit, aby ho to nakoplo a začal něco dělat?"
Hlavně však vypráví sám Marek Brodský. O svém působení v kapele Nahoru po schodišti dolů band, pro niž psal jedinečné texty. O své náhodné herecké dráze zahrnující debut Dneska přišel nový kluk, válečný snímek Mladí muži poznávají svět i cimrmanovskou komedii Rozpuštěný a vypuštěný, v níž si zahrál společně s otcem. "Oba jsme z toho měli stejné nervy," přiznává. A v dědičné linii jde ještě dál: "Po tátovi jsem trémista i skeptik, jenom s tím rozdílem, že já jsem se ještě nezastřelil."
Vlastimil Brodský získává v synových vzpomínkách nové obrysy - jak Markovi záviděl jeho malování, jak se bál bulváru, jak trpěl na psychiatrii, ale také jak se po jeho smrti vyrojila spousta "nejlepších kamarádů", o něž přitom herec zaživa nestál. "Jenže si to taky zavinil sám, když táta před někým nestihl utéct, předstíral, jak rád ho vidí," popisuje Marek Brodský. Přidává i historku, kterak otce zklamala skutečně dobrá dlouholetá kamarádka - politicky: "Doma tenkrát zuřil a vykřikoval, že Jiřina Jirásková je Klausova Švorcová."
Máme roupičky
Marek Brodský netají, že s otcem sdílel politické postoje i povahové rysy. Přiznává pití i třetí rozvod, jen s hořkým komentářem: "Co je komu do toho?" Ovšem také s pocitem, který sám charakterizuje jako "leknutí z času" - zjišťuje, že coby padesátník si už asi jen stěží zopakuje otcovství. "Jako bych byl puberťák, a pak hned rovnou starej. Jestli já jsem náhodou neprošvihl něco mezi tím?" ptá se sám sebe, nicméně odmítá "něco mezi tím" nazývat kariérou nebo ambicemi.
Ostatně pro veškeré soukromé trable má výraz roupičky, kterým dává najevo jejich malichernost v porovnání s problémy většiny světa: "Není přece žádná zásluha, že žijeme v místě, kde se ani nedá umřít hlady."
Když jeho matka čte knihu synových textů, baví se, ale při listování posléze poznamená: "Je to čím dál víc rozervanější a nespokojenější, to je mi líto." Nicméně dokument založený na vzájemné důvěře dospěje až k dodatku, který shrnuje další osudy Marka Brodského v nadějnějším ladění.
