Helena Třeštíková sledovala šest manželských párů napříč osobními i společenskými proměnami od roku 1980. Z materiálu vytěžila samostatné filmy Marcela či Strnadovi, nejnovější shrnutí nazvala Manželské etudy po 35 letech.
Hana Třeštíková, která se dosud věnovala spíše filmové produkci, pozoruje pět dvojic zatím po sedm let; osud jedné z nich jde nyní na velké plátno, celá pětice epizod pak poběží na podzim v ČT. Princip obou projektů ani jejich časosběrná metoda se tedy neliší.
Mění se však pokolení, které před kameru vstupuje. Hrdinové premiérového snímku se seznámili na technoparty, vedle dunící hudby je spojuje slabost pro jízdu na tanku či závody dodávek, kam vozí i malou dcerku, narozenou ještě před svatbou.
Pak udělají krok typický pro módní vlnu alternativy: odstěhují se za město, kde si pořídí zchátralý dům, ovce, prasata, výběrovou školku pro dceru, druhé dítě při domácím porodu – a hypotéku. Ve chvíli, kdy mužův podnikatelský projekt zkrachuje, narazí velké sny o venkovské idyle na realitu. Přesněji řečeno na nezralost tak typickou pro generaci vyrůstající ve svobodě nekonečných možností, kde se o to pracněji hledá zodpovědnost.
Vlastně nejzábavnější na snímku Manželské etudy: Nová generace je právě fakt, že bez ohledu na rozdílné vnější znaky se postavy probíjejí ke stejným životním pravdám jako jejich předkové. Sice častěji mění výstřednější účesy, zdobí se tetováním, vyznávají moderní výchovné metody a používají přepjatější jazyk z internetových diskusí typu „došlo k úmrtí citu“ nebo „hledám, kdo mě rozdýchá“, nicméně nakonec také poznají, že dítě se někdy musí okřiknout, že v nouzi nejvyšší pomohou rodiče, že „základní mužskou potřebou je jídlo, sex a pohoda“ a že život na dvě směny, v zaměstnání a doma, prostě unaví.
Ostatně i zkoušky vzájemného pouta, jimiž dvojice prochází, jsou takřka čítankové, jako by vypadly ze základní příručky pro manželské poradny. Včetně té vůbec nejbanálnější nevěry, jaká jen může člověka napadnout: jakkoli osud píše jedinečné příběhy, jejich jednotlivé partnerské milníky se na originalitu zrovna nezmohou.
Čili krizový scénář obsahuje nejprve položku „barák to vyhrotil“, protože si vyžádal spoustu nekonečné práce, dále „já jsem se posunula, ale on ne, selhal v roli živitele“, neboť nezaměstnaný si ani nešel pro podporu, a konečně „spletl jsem si zamilovanost s láskou“ coby pozdní pokání. Ale trvá i podstata vztahu, formulovaná odedávna klasickou větou „Pořád se máme rádi, i když mě občas hrozně se.e.“
Navenek se tedy novinka Hany Třeštíkové vůči sérii její matky nevymezuje, spíše na ni plynule navazuje. Nicméně v okamžiku, kdy Mirka odmítne pojmenovat dodatečně odhalenou Kubovu třináctou komnatu, diváka podvědomě napadne – Helena Třeštíková by to z ní třeba dostala.
Buď sedm let nestačí na vybudování naprosté důvěry, nebo se takovému daru dokumentaristka teprve učí, nebo šlo skutečně o takový hřích, jaký se nedá na kameru vyslovit. Na každý pád se zdá, že nová generace utíká před dospělostí více a déle.
